A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Filipíny - Cestopisy

Filipíny - Siargao, Bohol, Palawan

výprava na Filipíny potřetí. Tentokráte na palmový surfařský ostrov Siargao, Bohol a Panglao a do Sabangu na podzemní řeku

Filipíny 2014 – Siargao, Bohol, Palawan

Pomalu se blíží konec února a my se začínáme chystat na naší další výpravu na Filipíny. Tentokráte v jiném složení a opět na jiná místa. Jelikož severní oblasti ostrova Cebu a rovněž další z místních plánovaných destinací - ostrovy Coron a Busunga severně od Palawanu na podzim zpustošil hurikán Yolanda a tudíž budou potřebovat k zotavení a uklizení škod nějaký ten čas, vydáváme se nyní na úplný východ Filipín až k samotnému okraji hlubin Filipínského moře - na ostrov Siargao a jeho okolní ostrůvky, které by jako z oka vypadly tichomořskému souostroví Palau. Podobnost s těmito ostrovy není nikterak náhodná, jelikož Palou leží pouze pár stovek kilometrů na východ od Siargaa.

Poletíme opět se skvělými Korean air a cestou se zastavíme v jejich rodném hnízdě na hi-tech jihokorejském Incheonu kousek od hektického Soulu. Tam přesedneme na Jumbo a hurá směr Cebu. V této filipínské „Královně jihu“ přespíme a druhý den nás čeká Cebu pacific air se svými tancujícími letuškami. Pak už nás konečně přivítá Siargao, surfařský ráj na kraji Pacifiku se svými akvamarínově modrými lagunami, bílými plážemi, korálovými palmovými ostrůvky a ostrovy Bucas grande a Soccoro se zátokami plnými tisíců nežahavých medúz. Zde budeme šnorchlovat, surfovat, skákat z ostrůvku na ostrůvek, válet se pod palmami a objevovat místní krásy přírody a okolní ostrovy na výletech na lodičkách bankas. Cestou zpět se na Cebu snad ještě zastavíme podívat na místní proslulé vodopády Kawasan a možná zbyde i něco času na třídenní letecký výlet do středu ostrova Palawan, kde se v okolí městečka Sabang na břehu moře s bělostnými plážemi lemovanými typickými vápencovámi skalami nachází světově proslulá podzemní řeka zapsaná do seznamu světového dědictví UNESCO. Nezbývá než sbalit věci, nachystat ploutve a foťáky a s radostí vyrazit sněhem zasypanou krajinou na cestu.

Siargao - palmový ostrov na kraji Pacifiku

Ostrov Siargao (vyslovovaný v angličtině jako Shar-gow) se nachází asi 800 km jihovýchodně od Manily na samém východě Filipín. Odtud dále na východ mořské dno strmě spadá do hlubin Filipínského moře, které již patří k okrajovým mořím Tichého oceánu. Zde poblíž Siargaa je na zeměpisných mapách zaznačeno několik zajímavých míst - jednak tu na rozhraní Filipínské a Euroasijské tektonické desky leží Filipínský příkop, který je se svou hloubkou 10 830 m třetím nejhlubším místem pod hladinou moře na Zemi a jednak se v těchto vodách 19. června 1944 odehrálo jedno z největších střetnutí mezi námořnictvem Spojených států a Japonska známé jako „Bitva ve Filipínském moři“ - ta pro Japonsko skončila katastrofou, neboť zde tehdy poblíž Marianských ostrovů během dvou dnů přišlo o tři letadlové lodě a téměř tři stovky svých letadel. Mariany jsou však od Siargaa vzdáleny téměř dva tisíce kilometrů, nejbližším souostrovím na východ od Siargaa, tisíc kilometrů přes zdánlivě nekonečnou modř Pacifiku je souostroví Palau, tichomořský ráj, který má se Siargaem určité podobnosti - ať už jde o specifický tvar i členitost ostrovů Bucas Grande na jih od Siargaa, tak o místní lagunu s tisíci endemických medúz, která jako by z oka vypadla té na Palau.

Siargao byl poprvé spatřen Evropany v roce 1543, kdy se zde vylodil španělský navigátor Bernardo de la Torreon na palubě karaku San Juan de Letrán hledajíc alternativní zpáteční cestu ze Sarangani do Nového Španělska. Ostrov byl tehdy pojmenován jako Isla de las palmas, Palmový ostrov. Od té doby se toho na ostrově mnoho nezměnilo. Domorodci si zde žijí svým typickým usměvavým a spokojeným životem, neznají multikina ani obří supermarkety, chodí do kostela a většinu času stráví rybolovem nebo pěstováním rýže a místních plodin. Děti se po škole poflakují na pláži, surfují nebo prodávají turistům náramky a snaží se s nimi konverzovat vcelku obratnou angličtinou. Místní mají v oblibě karaoke a kohoutí zápasy. Na ostrově je pouze jediný bankomat v městečku Dapa dosažitelným asi 25 minutovou jízdou na motorce. Je však velice často mimo provoz nebo bez dostatku bankovek, proto je moudré vzít si na ostrov nějaký ten větší obnos peněz v hotovosti. Kreditní karty jsou sice v některých resortech a restauracích přijímány, zdaleka ne však všude.

Siargao je svou rozlohou 450 čtverečních kilometrů poměrně velkým ostrovem. Je však relativně řídce osídlený. Celková populace včetně obyvatel okolních ostrovů patřícím k Siargau nepřesahuje 150 000. Z filipínských dialektů je běžná - jak jinak - Siargaoština, mluví se tu však také Cebuánštinou, Boholštinou i Tagalogem. Turisté se zde všude bez problémů domluví anglicky, neboť angličtina je jedním z úředních jazyků. Siargao je porostlý bujnou vegetací, zdejší pláže jsou lemované kokosovými palmami a celý ostrov je obklopen rozsáhlými korálovými útesy a lagunami s dalšími menšími ostrůvky a mělčinami - tímto Siargao připomíná některé tichomořské ostrovy. Pohled na Siargao i okolní ostrovy Bucas Grande a Soccoro z ptačí perspektivy mnohdy nabízí až dech beroucí tropické scenérie známé z reklamních plakátů cestovních kanceláří. Ostrov Kangbangyo na západním pobřeží Siargaa s proslulou lagunou Caob byste si na leteckém snímku dokonce klidně mohli splést s některými ostrovy na Fiji nebo jinde v Polynésii. Rovněž pohledem z pláže přes rozlehlou akvamarínovou mělčinu na hranu korálového útesu, kde se na obzoru lámou vlny, v oblasti známé jako General luna na východním pobřeží Siargaa, spatříte další z typicky tichomořských panoramat. V této lokalitě jsme si také vybrali ubytování. V západní části ostrova se naopak rozprostírají rozlehlé mangrovové porosty, které jsou druhé největší na Mindanau - nejjižnějším z velkých ostrovů Filipín, ke kterému Siargao geograficky patří.

Ve volné přírodě se zde vyskytují „létající lemuři“, zvláštní druhy varanů a dokonce i vzácní tarsieři - nártouni filipínští, kteří na Filipínách žijí volně témeř výhradně na ostrově Bohol. Tu na Siargau jsou stále hojní. Siargao je také vyhlášené rybolovem, předevšín velkých hlubokomořských ryb. Velcí modří mečouni zde pravidelně brázdí hlubiny kolem ostrova od března do začátku května. A opravdu to nejsou žádní drobečkové. Siargao není přímo vyhlášený potápěním tak jako jiná místa na Filipínách, ale nějaké lokality na potápění tu přece jenom najdete. Známý je zejména diving spot zvaný „Blue cathedral“.

Surfing capital of the Philippines

Čím je však Siargao opravdu jedinečné? Bezpochyby surfováním! Surfing je zde sportem číslo jedna - díky němu si tento filipínský ostrov dokonce vysloužil přezdívku „The surfing capital of the Philippines“. Siargao je totiž nejlepším místem pro surfování na Filipínách a podle některých žebříčků dokonce i devátým nejlepším místem na celém světě! Z pacifické strany sem totiž v zimní sezóně putují ty nejlepší vlny - jedinečné tvarem i velikostí. Surfařských míst je na východním pobřeží hned několik, jednoznačně nejlepším a také nejznámějším je surfing spot „Cloud 9“ - nazvaný podle charakteristického tvaru vln připomínající z profilu devítku. Je to přesně ten typ vln, které se na svém vrcholku ohýbají a vytváří tak dobře známý tunel pro průjezd surfem. Cloud 9 je z General luna dosažitelný během pár minut jízdy na motorce. Od pláže lemované kokosovými palmami zde vede přes mělký korálový útes dřevěné molo a na jeho okraji stojí nad hlubokou vodou vysoká surfařská věž. Tady probíhají veškeré soutěže a odtud také můžete pozorovat vlny i surfaře bez toho, aniž byste si namočili nohy. Na jaře, kdy nejsou velké vlny, je toto místo vyhledávané též pro možnosti pěkného šnorchlování na hraně zdejšího korálového útesu, která je po molu dobře přístupná. Musíte však dávat pozor na možné mořské proudy. Kromě věhlasného breaku Cloud 9 je na Siargau i spousta dalších surfařských míst, většina z nich se nachází na nejsevernějším výběžku ostrova. Z těch populárnějších můžeme jmenovat například Jacking Horse, Stimpy's, Tuesday Rock, Shifty's, Pilar Left Hander's, Caridad Left or Supertubes, Pacifico, Tuason Point, Cemetery, Cloud 69 nebo místa u ostrovů Guyam a Dako. Surfuje se tu témeř vždy v hluboké vodě za hranou korálového útesu nebo na návětrných stranách okolních ostrůvků. Přímo u pláží hlavního ostrova v mělčí vodě se zde většinou nesurfuje, proto Siargao možná není úplně vhodné pro surfaře začátečníky. Základy vás tu však za poplatek všude ochutně naučí na jakékoliv mělčině - třeba hned u slavného Cloud 9 na zdejší pláži za rohem. Nebo vás vyvezou na nějaký ostrůvek, kde můžete surfovat relativně blízko od břehu. Nejlepší období pro surfování je od konce srpna do ledna, zejména pak od září do listopadu, kdy má monsun „habagat“ největší sílu. Tehdy zde koncem září a začátkem října každoročně probíhají národní i velké mezinárodní soutěže zastřešené značkami jako jsou Billabong nebo Quicksilver. Surfaři sem přijíždějí hlavně z Ameriky a Austrálie. Září je rovněž dobou konání největší místní fiesty a karnevalových průvodů v maskách. Je to čas večírků, nočních party na pláži a zábavy dlouho do noci. Mladí lidé, většinou surfaři, se zde k večeru shromažďují v místních plážových barech a restauracích nabízejících nezpočet levných drinků i mnoho místních specialit. Klasické večerní barbecue jídlo zde vyjde asi na 100 pesos, což je asi necelých padesát korun. Z jednoho baru do druhého a rovněž kdekoliv po ostrově se snadno přemístíte typickým místním taxi - motocyklem nazývaným „habal-habal“.

Pokud zrovna nejste surfaři, nemusíte se obávat velkých vln a pláží, kde si díky vlným nezaplavete. Většina východního pobřeží včetně turistické kokality General luna je totiž dobře chráněna bariérovým korálovým útesem. Celé pobřeží od General luna jihozápadně je lemované krásnými palmovými plážemi s možnostmi bezpečného a pěkného koupání. Některá místa - zejména oblast pláže v okolí Cloud 9 jsou však pro plavání příliš mělká. V hlubších lagunách a na závětrných stranách ostrovů můžete klidně plavat i uprostřed surfařské sezóny, pouze přesuny loďkami během takzvaného „skákání po ostrůvcích“ může být trošku kostrbaté. Pro delší plavby a výlety na okolní ostrovy a jejich pláže je nejlepší období suchého a slunného léta, které tu (stejně jako jinde na Filipínách) trvá zhruba od února do května. Od května do září zde pak vane opačný monsun přinášející srážky. To je také období tajfunů přicházejících z Pacifiku. Těm je lepší se raději vyhnout. Pokud plánujete navštívit Filipíny v období evropského léta, jeďte raději na Palawan. Tam totiž nespadne v této době tolik srážek.

Bezpečnost na Filipínách

Po šestihodinovém transitu na Incheonu jsme zase ve vzduchu. Ne že by nás omrzelo sledovat přílety a odlety jedné A380tky za druhou, ale přece jenom jsme teprve v půlce cesty a je čas vyrazit dál. Na palubě jumba směr filipínské Cebu popíjím jedno víno za druhým doufajíc tak, že tento druhý let uteče v alkoholovém opojení rychleji. Začíná mi být všechno jedno. Z očí mám jen malé škvírky a už se nemůžu dočkat vytoužené postele na ostrově Mactan v metropoli Cebu city, kde se nachází druhé mezinárodní filipínské letiště. Přece jenom je ta cesta dlouhá a na místě budeme až zítra. Zatím se nabízí zapsat nějaký ten bonus do našeho cestovatelského deníku. A nebyl by to pořádný cestopis, kdyby v těch všech krásách cestování nebyla nějaká ta ale. Konkrétně mám na mysli téma 'bezpečnost na Filipínách'. Na přání č́tenářů jsem pak navíc slíbil zmínit některé místní rarity a nástrahy z oblasti živočišné říše. Takže jedno po druhém. Obecně lze říci, že Filipíny patří poměrně k bezpečným destinacím. Přírodní živly jako zemětřesení, výbuchy sopek, tsunami, cyklóny a podobné nešvary počasí jsou zde sice poměrně časté, v tom se však Filipíny neliší od jiných zemí jihovýchodní Asie.

Co se týče politické a náboženské situace v zemi, ta je nyní poměrně klidná. Pryč jsou již doby, kdy muslimské separatistické skupiny patřící k odnoži Al Káidy uřezávali hlavy turistům zabloudilým do nejjižnějších částí Filipín a posílali je místní prezidentce za účelem osamostatnění těchto muslimských oblastí či odtržení od samotných Filipín. Vládní dohody s těmito skupinami a koneckonců i spolupůsobení americké a filipínské armády proti extrémistům už přinesly určité ovoce. Jižní muslimské části Filipín dnes získaly určitou autonomii a vyhrocená situace se zde již uklidnila. Šlo však výhradně a odlehlé, turisticky zřídka navštěvované ostrovy, především pak o nejjižnější části ostrova Mindanao na jihu Filipín, kam ještě stále nedoporučuje ministerstvo zahraničí cestovat na vlastní pěst kvůli možným únosům turistům, ke kterým zde v minulosti občas docházelo. Mindanao leží dokonce poměrně nedaleko naší první plánované destinace Filipín - Siargaa. Siargao je však ostrovem velmi bezpečným a vyhledávaným. Nebýt jeho výjimečných podmínek pro surfování, moc turistů by sem kvůli jeho odlehlosti zřejmě nejezdilo. V běžných průvodcích se o něm toho ani moc nedočtete, natož pak v češtině. Je to ostrovní ráj, kde život plyne pomalým tichomořským tempem a kde jsou místní lidé velice milí a pohostinní.

Jiná je situace ve dvou největším městech Filipín - Manile a Cebu, kde můžete být mimo hlavní turistické trasy snadno okradeni. Občas zde dochází k ozbrojeným přepadením veřejné dopravy, sem tam zde vykradou nějakou tu banku a v poslední době se zde rozmohly také únosy především čínských robčanů z bohatých rodin za účelem získání tučného výkupného. Holt velkoměsta. Těm je lelší se obloukem vyhnout a naopak zamířit přímo za přírodními krásnami Filipín.

Nebezpeční živočichové

Nyní přichází na řadu slíbený stručný seznam nebezpečných živočichů. Tady je žebříček těch nejznáměhších na Filipínách

1 had vodnář. Nejjedovatější had planety. Je to malé pruhované roztomilé stvoření. Žije pouze v moři a jeho jed je desetkrát jedovatější než jed černé mamby. Je velmi zvědavý. Často na něj narazíte při šnorchlování nebo potápění. Pokud vás kousne, většinou nevypustí jed. Když ho ale vypustí, první pomoc neexistuje. Má však malé zuby, které většinou nestačí na neoprén. Nebezpečný a agresivní bývá ale v době páření.

2 čtyřhranky. Nevelké medúzy se čtveratým tvarem klobouku a dlouhými žahavými vlákny vybavenými smrtícím neurotoxinem. Přezdívá se jim také mořské vosy. Ve vodě témeř nejsou vidět. Každoročně zabijí na Filipínách velké množství lidí. Po žahnutí přichází krutá bolest, křeče a ochrnutí dýchacího centra. První pomoc je opaření postižené části horkou vodou nebo spálení horkým vzduchem fénu - dochází tak k denaturaci bílkovinné povahy neurotoxinu. Ülevu přinese i polití rány octem, které slouží k neutralizaci jedu. Čas hraje klíčovou roli.

3 ničivka. Onemocnění zvané Leischmanióza. Původcem je drobná muška koutule podobná komárovi přenášející bodnutím zákeřné leischmanie. Ty způsobují vředovité rozpadání kůže, které se velmi špatně hojí. Léčba je svízelná, dlouhodobá a velmi málo účinná. Z obličeje člověka dokáže ničivka udělat za pár měsíců rozšláplý meloun. Koutule jsou hojné hlavně na stinných plážích, kde jsou vyplavené mořské řasy. Říká se jim zde sand flies.

4 jedovatí suchozemští hadi. Na Filipínách není mnoho jedovatých druhů suchozemských hadů. Těch málo jedovatých druhů zde navíc žije spíše v džungli nebo v mangrovových porostech. Patři k nim také několik druhů kobry.

5 perutýni a ropuštice. Navzájem příbuzní mořští živočichové jedovatější než kobra. V mořích jsou velmi hojní. Perutýn je dravá mořská ryba aktivní zejména večer a v noci, kdy loví. Má dlouhé jedovaté ostny vybavené neurotoxinem. Nejjedovatější jsou první tři trny těsně za hlavou. Ropušnice je nejjedovatější ryba na světě, která připomíná kámen. Sedí na dně nebo na korálech a málokdo si jí většinou všimne. Dokonale totiž splývá s korálovým útesem. Proto se jí také říká stone fish. Méně jedovaté druhy ropušnic se nazývají scorpion fish. První pomoc je stejná jako u čtyřhranek - vroucí lázeň.

6 trnová koruna. Mořská hvězdice s jedovatými trny. Při šlápnutím na ni vzniká obrovská bolest, který prý opravdu stojí za to.

7 malárie. O ní se netřeba dlouze rozepisovat. Na Filipínách je rozšířená pouze v málo navštěvovaných oblastech s vyšší vlhkostí. Zejména pak v období dešťů.

8 písečné blechy. Na závěr pro zpestření. Neškodní drobní živočichové žijící v písku na většině tropických pláží. Pokud neležíte na ručníku, dokážou vás nepříjemně pokousat.

Na konci světa

Na letišti v Cebu nasedáme do ATRka. Letadlo se pomalu rozjíždí, když sotva pár metrů před námi prosviští jiný stroj rolující na runwayi. Pilot to hned stočí za ním, jako by to byly závody a už ho stíháme ve vzduchu. Ještě proběhne jakýsi palubní kvíz - letušky se ptají na nejrůznější otázky - a vyhráváme krásnou visačku na kufr s logem Cebu pacific. Letadlo je poloprázdné. Po necelé hodině letu přistáváme na Siargau. Letiště je ukryté mezi rozsáhlými porosty mangrovníků. Pilot se s přistáním zrovna moc nemaže - práskne strojem o zem, chvilku to zahopsá a jsme na místě. Úspěšně zde přistát se nepodaří vždycky. Když jsou nepříznivé povětrnostní podmínky, piloti si přistání často rozmyslí a letí zpět na Cebu s očekáváním, že to další den půjde líp. Personál vykládá kufry a několik dlouhých surfů a my můžeme vyrazit opět na cestu. Letiště se skládá z malé budovy se stříškou, většinu stavby zabírají záchody. Žádné pasové kontroly, žádné fronty. Jen podepíšem pod palmou jakýsi lístek a za necelou hodinu jízdy minivanem jsme v hotelu. Seznamujeme se s panem domácím původem z Plzně a jeho družkou, sympatickou Filipínkou. Hotelová pláž je celkem pěkná, pouze při odlivu moře uteče docela daleko od břehu. Nejkrásnější část pláže zabírá pozemek hřbitova. Jedna palma za druhou. Kousek odtud směrem na jihovýchod leží městečko Dapa, na sever od nás je pouze několik malých resortů a za nimi se už rozprostírá surfařský spot no. 1 na Filipínách - pověstný Cloud 9. K němu se dostáváme asi dvoukilometrovou chůzí po pláži. Využíváme odlivu a k molu se tak blížíme po plochém útesu témeř suchou nohou. Na konci mola stojí třípatrová dřevěná chatrč, která už pamatovala lepší časy. O zábradlí je lepší se neopírat, sem tam něco chybí ze střechy. Do hrany útesu mlátí vlny, které jsou dost vysoké i teď, mimo surfuřskou sezónu. Nikde ani živáčka, dokonce zde dnes ani nikdo nesurfuje. Hlavní surfařská sezóna je tu na podzim. Na pláži se nad molo sklání vysoké palmy. V okolí je pár malých resortů, surfařských obchůdku a sem tam nějaká maličká restaurace. Na to, že se tu léta surfuje, to zde vypadá, jako by to tady založili teprve minulý rok. Jsme opravdu jako na konci světa. Žádní turisté, žádná hudba, pouze cvrkání cvrčků, šumění vln na útesu a hlasité kvákání gekonů. Dáváme si výbornou rybu s rýží asi za 150 pesos. K tomu čerstvý mangový džus s typickou chutí a cuba libre za necelých třicet korun.

Je šest hodin a už je tma. Dopíjíme další rundu a pro cestu zpátky využíváme typickou místní dopravu habal-habal, což je motorka typu Pionýr, ke které je lepící páskou připevněná stříška chatrné dřevěné konstrukce připomínající kozu na řezání dřeva. Na stříšce je přibité světlo na baterky, za řidiče se pohodlně vlezou dva pasažéři. Cesta zpět už ale tak pohodlná není, zato ale vyjde asi jen na 13 korun. Řidič to plnou parou pálí po hrbolaté písečné stezce, kde je to samá díra, přes kořeny palem a spadlé palmové listy, objíždí na cestě ležící zvířata, závodí s druhou motorkou, na cestu si svítí mobilem, obratně se vyhýbá nejrůznějším překážkám vynořujícím se ze tmy a u toho všeho nám ještě stíhá nabízet výlety. Každou chvilku mám pocit, že vypadnu a hodím pořádné záda na tvrdou zem, není se ani moc čeho držet. Naštěstí jsem si ani nerozkousal jazyk, nevyrazil zuby ani nerozbil bradu o hlavu řidiče. Po cestě jsme málem přejeli dva psy, jedno prase a skoro vrazili do vodního buvola. Motorka má poměrně dokonale odpružená kola, a tak každou díru na cestě překonáváme s ladností antilopy. Nakupujeme dvě láhve místního Boracay rumu s melounovou a kokosovou příchutí, každou za asi čtyřicet korun, a chystáme se je ihned zkonzumovat.

Pohoda na Siargau

Dnešek byl ve znamení lehkých přeháněk střídajících se se sluncem. Ráno bylo modro, za hodinu průtrž mračen, po chvilce opět vykouklo sluníčko a když se zase schylovalo k lijáku a my chtěli definitivně zalehnout a dospat včerejší prohýřenou noc, mraky se opět roztrhaly a my tak mohli navštívit Cloud 9 a nafotit vlny. Na Filipínách je nyní období sucha a v tuto dobu zde skoro neprší, tady na samém kraji Pacifiku je však počasí díky oceánským vzdušným proudům téměř nepředvídatelné. Aspoň nemusíme sledovat předpověď. I tak se dnes někteří experti stihli spálit přes mraky i po důkladném namazání.

Dnes jsou u Cloud 9 opravdu velké vlny. Jdeme se projít ještě víc severně k menšímu resortu Maya, kde si chceme dát oběd. Na chvilku je opět modro. Procházíme malou místní vesničkou. Domorodci se zde činí - zametají cestičky, rozváží pytle hlíny a roztloukají korálové bloky na malé části, které slouží jako stavební materiál. Kolem pobíhají černá prasata, divocí psi a vodní buvoli. Všude podél cesty prodávají velké lahve od coca-coly naplněné ostře červenou tekutinou. K našemu překvapení se nejedná o limonádu ale o benzín do všudypřítomných motorek. V resortu Maya potkáváme sympatického manažera resortu izraelského původu, který ze střechy apartmánu odpaluje míčky na své zdejší soukromé golfové hřiště ukryté mezi rýžovými políčky. Jídlo chutná výtečně. Na oběd volíme místní specialitu - úhořovitou Mahi mahi fish. Následně nasedáme na habal habal a řítíme se do města. Přivolaný řidič ještě v mokrých plavkách jen v rychlosti odložil surf a vyměnil dopravní prostředek za motorku. Zjišťujeme ceny výletů na okolní ostrůvky a doplňujeme zásoby rumu na večer.

Po návratu na chatku upadám na pár hodin do komatu. Přesto - vždycky když jdu spát - začne zrovna v pravidelných intervalech kokrhat nějaký kohout. Ráno nám dělal budíček snad už někdy od čtyř. Každá domácnost jich má několik. Kohoutí zápasy jsou zde totiž oblíbenou kulturní zábavou.

Večer vyrážíme opět za roh do města přes kokosovými palmami lemovaný hřbitov. Vybíráme si místní barbecue bar, kde si za 25 korun dáváme grilovanou rybu s rýží. A jak jinak - vynikající fresh mango juice. V baru to žije, kolem pobíhají usměvavé Filipínky, surfaři všech národností a spousta hladových psů. Nad hlavami nám občas zakrouží obří kaloň. Na velké obrazovce v baru zrovna běží nějaký surfařský film. Pak nám pouštějí Rychle a zběsile, kterým se zde zřejmě inspirují všichni místní 'taxikáři'. Na rozdíl od nich, usměvavá obsluha restaurace rozhodně nikam nespěchá. Vládne zde líné pohodové tempo v rytmu reggea. Začáníme se pomalu těšit na výlety, ten první podnikneme snad už zítra.

Výlety na okolní ostrůvky

V noci byla dvakrát průtrž mračen. V duchu se mi až skoro rozplynuly představy na plánovaný výlet. Pak začal opět v minutových intervalech kokrhat kohout. Doufám, že už brzo půjde do arény. Ráno je kupodivu pěkně a modro, akorát trošku fouká. Přes palmami lemovaný hřbitov vyrážíme do místní pekárny na snídani a snažíme se odchytit nějakého z místních rastamanů, aby nám zařídil loďku na výlet.

Dnes plánujeme tři okolní ostrovy v nejbižším okolí - Naked island, Guyam a Dako. Nakupujeme si ryby, vodu, manga, banány a dřevěné uhlí - vše potřebné pro skvělý oběd. Po chvilce smlouvání máme dvě loďky i s posádkou. V jedné z těchto malých bankas je sice díra, posádka však svorně hlásí 'no problem sir' a za jízdy přebytečnou vodu vylívá naběračkou. Je silný vítr a jedeme proti vlnám, takže jsme po chvilce pořádně vykoupaní v mořské vodě. Voda v laguně útesu má nádhernou, akvamarínově modrou barvu. Zastavujeme na Naked island. Název není odvozen od koupajících se nahých turistů, ale od toho, že ostrov sám o sobě je docela 'nahý' - neroste na něm totiž žádný strom ani palma. Dokonce ani žádný keř. Ve skutečnosti je to jen vyvýšený písečný val uprostřed moře. Děláme pár fotek a pokračujeme dál.

Před námi si na obzoru rýsuje Dako island. Je to krásný tropický ostrůvek s bílou pláží a palmovým porostem. Sem se jezdí koupat turisté z celé oblasti General luna. Voda přímo vybízí ke koupání, ale je vítr a vlny. Jen co Terka vlezla do vody, žahla ji medúza. Chvilku ji pozorujeme, ale zdá se v pořádku a nemá žádné křeče, takže čtyřhranka to naštěstí nebyla. Na pláži je vyplaveno hned několik drobných medúzek s malým kloboukem a dlouhými žahavými vlákny. Za jejich dnešní přítomnost zde můžou vlny a vítr. Chvilku se tu opalujeme a poflakujeme v palmových hájích kolem rozestavěného hotelu, zatímco domorodci nám připravují oběd a chystají mačetou naseknuté kokosové ořechy.

Po obědě pokračujeme na třetí maličký ostrůvek Guyam. Je podobný těm maledivským. Pouze pár palem a jedna kadibudka. Na šnorchlování dnes nejsou podmínky, navíc je kolem ostrova docela silný proud. Vracíme se tedy domů. Celý dnešní celodenní výlet stál asi dvě stovky korun na osobu. Zítra nás čeká další výlet - tentokrát na samý jih na ostrovy Bucas grande s pověstnou Sohoton cove a jezerem medúz. Večer ještě popíjíme se sousedy boracay rum a plánujeme další výlety a možný přesun na Bohol. Na pláži probíhá velkoplošná projekce finálového hokejového zápasu s Kanadou a závěr zimní Olympiády. Sledovat na pláži v televizi sníh je docela zvláštní pocit. Všichni jsme pěkně spálení a máme červené nosy, jako bychom nasávali rum celý týden. Taky jsme poštípaní od komárů - zajímavé ale je, že tyto kousance vůbec nesvědí. To by se mohli naučit i ti komáři u nás.

Trosečníci na kohoutím ostrově

Po delší době opět v civilizaci. Včera se nám podařil husarský kousek, poštěstilo se nám totiž ztroskotat na tropickém ostrově. O tom budou následující řádky. Ráno vyrážíme na nejkrásnější ostrůvky v okolí. Dnes konečně na chvíli přestává foukat Amihan - místní vítr, který zde vane přibližně do dubna. Moře je klidné a nehne se ani list. Nakupujeme metrovou rybu mahi mahi a další ingredience pro barbecue a vyrážíme na ostrovy Mammon a La Janoza. Cesta lodí trvá asi hodinu. Mezi těmito dvěma ostrovy je úzký kanál, kde se nachází suverénně nejkrásnější korálový útes v celé oblasti General luna. Šnorchlujeme mezi nádhernými korálovými zahradami a žasneme úžasem. Roman tu prý nedávno viděl i černocípého žraloka. Tady lze narazit jen na ty malé útesové. Pamatují tu však taky pětimetrového tygřího. Mezi ostrovy začíná sice zrovna proud, ale ještě jsme stihli zašnorchlovat, než začal naplno příliv. Následně vplouváme do vnitřího korálového útesu kolem opravdu nádherného ostrova La Janoza, kde nám chce jeden člen naší posádky - Romnick - ukázat život v místní vesničce. To ještě netušíme, že jej dnes poznáme doslova na vlastní kůži víc než dobře.

Ihned po vylodění nás obklopují davy místních dětí. Stydí se, usmívají se a pořád dokola si opakují naše jména. Vcházíme do vesnice navštívit Romnikovu tetu, která nám k obědu připraví naši mahi mahi rybu. Jako by se tu zastavil čas. Na ostrově není žádná elektřina, mají tu pouze několik zářivek na solární pohon. Hlavní ulici lemuje řada chýší z palmových listů. Kolem se potulují psi, děti, prasata a nejrůznější drůbež. Každý domeček má asi pět kohoutů, kteří v jednom kuse kokrhají. Nejde tady koupit ani balená voda, všichni domorodci na ostrově pijí pouze coca colu. Jak nám 23-letý Romnick vysvětluje, žije se tu jednoduchý život. Na snídani mají místní vždy rybu s rýží, na oběd rybu s rýží a na večeři - jak jinak - rybu s rýží. Dávají nám ochutnat cosi, co vypadá jako bílé papriky, ale chutná to jako vařené brambory. Romnik si mezitím ubaluje jointa. Procházíme se po ostrově, fotíme si místní domečky zvenku i zevnitř, obdivujeme zdejší záchody i místní netradiční základní školu. Kolem nás a všude kam se hneme, pobíhá dav dětí. Sledují nás na každém kroku a když se zastavíme, posedají si kolem nás dokola a zírají. Bělocha tu vidí přibližně jednou za rok. Nejvíce je fascinuje blonďatá a do červena spálená Terka, která jim zřejmě připomíná biblické postavy ze všudypřítomných svatých obrázků na zdech každé domácnosti. Když se navíc dovídají její jméno, ihned si ji spojují s matkou Terezou a hledí na ni jako na zázrak. Třeba jí tu na počest její návštěvy postaví i kapličku. Ta jejich už je docela opotřebovaná.

Loučíme se spokojení s exkurzí a vracíme se na palmami lemovanou pláž. Tam však posléze zjišťujeme, že naše loďka uvízla po odlivu na pláži. Pár dobrovolníků se jí záhy snaží vyprostit, když v tom se ozve hlasité 'křup' a jsme bez jednoho z plováků. Vahadlová loďička banka není chopna bez jednoho plováku plavby. Romnick je z toho celý nervózní a celou situaci jde honem řešit do vesnice, kde je prý na střeše jedné z chýší signál. My se tomu zatím smějeme a dáváme si rozseknout kokosový ořech k uhašení žízně. V čerstvém kokosáku je snad litr tekutiny. Po chvilce přichází Romnik zpět a rozpačitě nám oznamuje 'very very big problem sir'. Jiná větší loď, která by zvládla větší vlny na ostrově prý není a z pevniny druhou už nepošlou, protože se zhoršuje počasí a cesta zpět by nebyla ve vlnách bezpečná. Nezbývá než opravit tu naši. Musíme tu tedy přenocovat. Romnik nám domlouvá ubytování u tety v chýši. V jakési kůlně pletené z palmových listí na múřích nožkách máme 'pokoj' o velikosti asi dva krát dva metry, kde není nic než tři svaté obrázky a šňůra na prádlo. Místo postele poslouží rohož z palmových listů. Přes stěny chýše pak můžeme hravě pozorovat veškeré dění na ulici. Záchod, který jsme si předtím fotili nám nyní musí stačit. Z osobních věcí nemám na sobě nic než plavky a mokré tričko. Navíc jsme celí od písku a na ostrově není jediná sprcha. Romnik nás tedy vede přes rýžové terásky s vodními buvoly a skrz políčko banánovníků do zdejší ostrovní koupelny - k několika balvany ohraničené studánce, kde vyvěrá pramen. Párkrát se polijeme naběračkou vody a očista je hotová. Romnik naštěstí kdesi sehnal rybu s rýží, takže o večeři máme postaráno. Když není ryba, jí se tu prý také psi nebo hadi. Obojí údajně chutná jako kuře. Vychutnáváme si večeři, děti z nás celou dobu nespouští oči a volají na nás jmény. Dnes kvůli nám dokonce zrušili školu, aby se mohli podívat na exotické Evropany.

Před západem slunce ještě na náměstí probínají kohoutí zápasy. Aby si kohouti neublížili, mají své ostruhy pečlivě omotané lepící páskou. Tady se bojuje nekrvavě. Výhodou ostrova je to,že tu prodávají vynikající místní pětiletý rum. Mají ho tady plné bedny z roku 2003, takže je vlastně patnáctiletý. Malá lahev stojí na naše asi dvacku. Jelikož se bojíme místní dody, pijeme pouze tento osmdesátiprocentní rum. Pěkně jsme se tu ním ztřískali a podařilo se nám opít i posádku. Snad nám tu loď zítra nějak spraví. Najednou se odněkud ozve rána jako z děla. To sousedi střílejí kaloně. Prý také chutnají jako kuře. Posvítí do džungle baterkou, kaloňům ve tmě zasvítí oči a prásk. Je svačina. V noci jsme se moc nevyspali. Každé dvě sekundy totiž odněkud kokrhal kohout. Mají jich tu snad stovky. Je to jako spát u cirkulárky. Navíc byla v noci několikrát šílená průtrž mračen. V pauzách mezi dešťem kokrhali kohouti.

Na snídani kaloň naštěstí nebyl. Místo něj se servírovaly nudle a domácí sezamové žemle pečené v oleji. Po snídani potkáváme místní učitelku. Má nažehlené puky na kalhotách, zato jí chybí pár zubů. Škola prý začala už před hodinou, přitom tam sama ještě ani není a vesele s námi klábosí. Romnick přináší dobrou zprávu - konečně se podařilo spravit loď, takže jsme zachráněni a můžeme se plavit domů.

Na jezeře medúz

Dnes vyplouváme na nejdelší výlet - na dvě hodiny lodí vzdálené ostrovy Bucas grande s místním lákadlem na turisty - zátokou Sohoton s unikátním jezerem plným nežahavých medúz. Přesně takovým jako na Palau. Dokonce to tu i podobně vypadá. Od Palau se sem prý blíží silná bouře, tak doufám, že cestou zpět nebudeme s naší loďkou nedobrovolně surfovat na obřích vlnách.

Cesta je to opravdu dlouhá a na lodi dost fouká. Proplouváme kolem liduprázdné, civilizací nedotčené pevniny porostlé stovkami tisíc kokosových palem. Míjíme pohádkové pláže a zátoky a rovněž nejdražší resort v oblasti - club Tara postavený na kůlech nad vodou v polynézském stylu. Plavíme se dál a pobřeží se začíná členit v rozmanité zátoky. Do jedné z nich náš kapitán zamíří. Uprostřed křšťálové laguny se tyčí altán postavený na kůlech na moři s modrou střechou připomínající thajské chrámy. Celému místu tak dodává ještě více exotický ráz. Kousek opodál je ke skále zakotvená dřevěná plošina s recepcí a nápisem 'Welcome to Sohoton'. Dostáváme instrukce, probíhá jakési školení, oblékají nám vesty a stěhují nás do menší loďky. Musíme taky zaplatit poplatek do rezervace asi 500 pesos na hlavu. Pak vplouváme na malé loďce bez motoru do další velké laguny. Ocitáme se jako v jiném světě. Okraje laguny lemují strmé skály porostlé bujnou vegetací, voda je nádherně čistá, obklopuje nás uklidňující všudypřítomná zeleň a z ní se ozývá hlasitý zpět tropického plactva.

Zanedlouho zastavujeme u skály na kraji laguny. Lodivod nám cosi vyvětluje, ale není mu příliš rozumět. Ukazuje na něco pod skalou a tvrdí, že se tam prý dá potopit. Chce po nás, abychom si nasadili brýle a vyskákali z lodi do vody. Myslí to zřejmě opravdu vážně. Ve skále je jeskyně Hagukan - v překladu Chrápající jeskyně. Ivča, která se nikdy nepotápěla ani nešnorchlovala, neví, jestli se má strachem smát nebo brečet. Vůbec netušíme, co nás čeká. Vyplašená Ivča se ve vodě jen rozlíží a zkouší zjistit, co se bude dít - průvodce ji však v půli věty přeruší hláškou 'no problem maa'm a zatlačí ji hlavu pod hladinu. Druhý ji hned v zápětí stáhne do hlubiny pod skálu. Po chvilce se oba vynoří a na řadě jsem já. Ptám se jednoho z nich 'how many meters'. Místo odpovědi mě za nohu stáhnou pod vodu. Když už skoro nemůžu s dechem, vynoříme se uprostřed ukryté jeskyně. Pod námi prosvítá tyrkysově modrá hlubina. Bleskem foťáku osvětlený strop jeskyně je celý pokrytý masivními krápníky. Stejnou cestou se dostáváme zpět ven. Další zastávkou je opět jeskyně. Tentokrát se do ní nemusíme potápět, musíme do ní ale proplavat úzkou štěrbinou ve skále nad vodou, kde nad hladinou mezi krápníky sotva projde hlava. Z této jeskyně vede cesta ven strmou stezkou mezi krápníky ven na dřevěnou plošinu nad jeskyní, odkud je třeba skočit z několika metrů do vody. Mezi některými krápníky se v úplné tmě sotva protáhneme. Poté proplouváme s celou naší lodí podobným průplavem s nízkým krápníkovým stropem do další laguny a z bludiště těchto lagun se nějakým záhadným způsobem dostáváme zpět na původní místo.

Na plošině opět přesedáváme do jiných lodiček. Tentokrát jsou ještě menší - vleze se do nich pouze jeden turista a jeden filipínský průvodce s pádlem. Míříme do jiné laguny, do které plouváme úzkým průplavem ohraničeným korálovými bloky. Opět si připadáme jako v ráji. Ze strmých skal se nad nás sklání bujná vegetace, ze stromů nad vodu visí masožravé rostliny a mezi nimi hbitě poletují kolibříci. Jsme na jezeře medúz. Loďka přejíždí nad nejrůznějšími korálovými formacemi, voda je neuvěřitelně křišťálově čistá. Existují tu dva druhy medúz - bílé a krásnější hnědé. Ty hvědé však v tuto dobu neuvidíme - není na ně zrovna sezóna. Dříve se s nimi mohlo i plavat, dnes už je to zakázané. Bílé medúzy plavou u hladiny. Průvodce nám jednu z nich loví pádlem a dává do ruky. Jsou docela velké, mnohem větší než ty na Palau. Po projížďce na jezeře opět vylézáme na plošinu a přesedáme na naši loďku. Náš výlet tu je u konce.

Cestou zpět se ještě zastavujeme na ostrově Corregidor neboli Kasulian. Vysazují nás na nádherné pláži a my fotíme. Pak se vydáváme na procházku po ostrově a míříme na vyhlídku do kopců. Procházíme přes nejrůznější políčka s stoupáme přes zelené travnaté kopce vzhůru. Sem tam jsou porostlé palmami, jinak je kryje jen zelená tráva. Kolem se pasou vodní buvoli. Z nejvyššího bodu ostrova je nádherný výhled. Po chvilce focení narážíme na Romnika a ten nás vede do vesnice. Opět se ze všech stran seběhnou děti a pobíhají kolem nás. Jdeme po úzké pěšince pralesem přes kouřem vytvořenou mlhu prosvětlenou sluncem. V tom na mě domorodci začnou cosi pokřikovat - stojím jim totiž na plotně. Pod nohama mám pískem zasypané palmové listy, pod kterými se dusí nějaký záhadný pokrm. Omlouvám se a pokračujeme dál. Dětem rozdáváme silikonové náramky. Z dálky na nás jedem z nich pokřikuje 'give me iphone'. Ještě než opouštíme vesnici, jeden stařešina si nás fotí na jakýsi předpotopní mobil. Holt pokroky civilizace dorazily i sem. Kostrbatou jízdou po vlnách se vracíme zpět.

Mangrovy a Laguna Caob

Ráno vyrážíme k sousednímu ubytování 'Patrick´s on the beach', kde máme zajištěný další výlet. Poznáváme Patrika - postaršího, asi sedmdesátiletého rozšafného důchodce původem z Německa. Líčí nám své pestré životní osudy. Tvrdí, že je již od svého mládí za vodou. Ve svých 23 letech odešel do důchodu v Karibiku, kde vlastnil několik hotelů i lodí. Popisuje zlaté časy v šedesátých a sedmdesátých letech na Britských Panenských ostrovech, vychvaluje do nebe svůj soukromý ostrov s vlastní přistávací dráhou, tamní moře plné obřích humrů a želv i havárii svého personálu s letadlem plně naloženým kokainem na tomto jeho ostrově. Nevím, jestli mu to všechno máme věřit. Teď žije zde s asi o třicet mladší sympatickou Filipínkou. Společně tu založii zmíněné ubytování. Jeho žena je původem z hlavního města Siargaa - Dapy. Tvrdí, že ještě před patnácti lety, kdy na ostrově začínalo surfování, zde pomalu neznali bělochy. Pozemky se tu tehdy kupovaly za drtiče ovoce, do General luna nevedla žádná silnice, nebyla tam elektřina a blonďaté cizince s modrýma očima surfující na vlnách tehdy domorodci považovali za duchy. To všechno se už dnes na Siargau změnilo. Na výlet s námi jede také jakási babka z patrikova personálu, jeho usměvavá žena a v neposlední řadě neustále vtipkující Nettie. Vyrážíme po hrbolaté silnici skrz ostrov zpět k letišti do městečka Del Carmen, odkud pojedeme lodí na lagunu Caob. Nettie slibuje hory lahví mangového rumu a zmiňuje též své české přátele, kteří kousek od Dapy provozují pouze pro své známé jakýsi resort ukrytý v džungli. Ronny je prý velmi známý český spisovatel, který zde na Siargau žije se svou ženou Barbarou a píše milostné romány. Na jeho příjmení si však nemůžou vzpomenout. Patrik má mezi svými přáteli i svým personálem rovněž několik dalších Čechů žijících na ostrově. Momentálně jsou však v Cebu.

Projíždíme nádhernou krajinou plnou rýžových teras a zelených kopců s tisíci palem. Asi po hodině jízdy se ocitáme v Dapě. Ta má asi dvacet tisíc obyvatel, dvě třetiny populace celého Siargaa žije zde. Po několika dalších kilometrech nás již vítá lodivod na molu v Del Carmen. Do posádky nám přibyl jeden další Filipínec - zřejmě lodivodův syn - a můžeme vyplout. Ihned od mola vplouváme do úžasného labyrintu zelených mangrovníků. Nad nimi se tyčí malebné zelené kopečky. Vypadá to tu jako někde ve Vietnamu. Vždycky jsem si myslel, že mangrovníky jsou jen nějaké škaredé keře v bažinách plných komárů. Tyto jsou však nádherné. Rostou z čistě modré mořské vody a mají krásně zelené, velké lesklé listy. Připomínají spíš obří výstavní rododendróny vytvářející bludiště průlivů a zátok kolem hlavního kanálu směřujícího k laguně. Mangrovový porost na Siargau je jeden z největších na Filipínách. Kocháme se touto nádhernou exotickou scenérií. Po chvilce projíždíme několika úzkými průplavy do dalších a dalších zálivů laguny Caob podobným těm v Sohotonu. Voda je zde opět neuvěřitelně akvamarínově modrá a my se noříme do rajského klidu a ticha.

Zastavujeme u dvoupatrové budovy stlučené z prken stojící na kůlech uprostřed laguny. Vypadá to tu spíš jako na křišťálově jezeře z Vinetúa. Naše převážně ženská posádka vybaluje spoustu mís s jídlem. Máme ryby, kinilaw - místní specialitu - kyselou syrovou rybu naloženou ve slané a velmi ostré omáčce, dále rýžové nudle, dva druhy salátů, smažené kuře, rýži, výbornou piškotovou buchtu a spoustu ovoce i pití včetně lahví vynikajícího mangového rumu - patrikovy speciality. Tolik jídla snad nikdy nemůžeme sníst. Celé hodiny se tu opalujeme, šnorchlujeme a koupeme se v křišťálové laguně. Pak pokračujeme dál a přemýšlíme, že si zbylé jídlo necháme zabalit na večeři. Ale ouha - většina jídla se po pár hodinách našeho lenošení jakoby někam vypařila. Posádka pořádně pohla s rybou, zmizelo kuře i nudle a babka sežrala skoro celou bábovku. Mangový rum nám taky podezřele brzo došel. Naštěstí máme ještě velkého tuňáka, kterého nám Nettie připravuje u své známé na protějším malém ostrůvku s písečnou pláží.

Cestou zpět se ještě zastavujeme v jedné z jeskyní ukrytých mezi mangrovníky. Spatřujeme v ní krápníky, netopýry i kosti amerických vojáků, kteří zde zahynuli během japonské okupace Filipín. Na ubytování přijíždíme až za tmy. Na Siargau jsme toho viděli už dost a zítra se přesouváme na Cebu a odtud na Bohol, kde strávíme neplánovaně asi dva dny. Patrikova žena nás ještě láká na krásné pláže na severu ostrova včetně údajně pohádkové Alegria beach, nejhezčí na ostrově. Üplně všechno však stihnout nemůžeme. Snad někdy příště. Na Siargau je toho k vidění mnoho - ostrovy, jeskyně, laguny, pláže, vlny, mangrovy a spousty dalších věcí. Viděli jsme tu pláže jako v Karibiku, pobřeží jako na Zanzibaru, vlny jako v Kalifornii, ostrůvky jako v Polynésii, jiné jako na Palau, laguny jako jezera na Plitvicích, mangrovy jako ve Vietnamu a krápníkové jeskyně podobné těm našim. Zítra nás čeká Alona beach, která připomíná pláže na Bali, čokoládové kopce na Boholu i rádoby maledivské korálové stěny ostrůvku Balicasag poblíž naší další plánované základny na Pangalu. Je to zkrátka taková naše malá cesta kolem světa. Za pouhých sedmnáct dní.

Sbohem Siargao

Poslední dny na Siargau trávíme v lenošivém duchu. Předevčírem jsme se byli koupat a slunit na pláži Malinao, kousek jízdy motorkou z General luna. Několik kilometrů palmové pláže tam patřilo jenom nám. Jen sem tam tu stojí nějaká ta domorodá rybářská chaloupka. Roman z našeho ubytování nám včera vykládal, že ty nejkrásnější pláže na ostrovech se tu kdysi prodávaly za 5 pesos (2 a půl koruny) za metr. Většinu pobřeží pohádkového ostrova Mammon tak zkoupil nějaký Texasan. Ovšem ne pro nějaký hotel, chce toto místo ponechat přesně takové, jaké je. A za to od nás dostává palec nahoru. Zbývá ještě přesvědčit místní rybáře, aby přestali s devastujícím rybařením pomocí dynamitu. To tu opravdu nikomu neprospívá. Dnes ráno odlétáme ze Siargaa a přesunujeme se na Bohol, chceme si proto užít ještě nějaké ty d́vě tři hodinky na pláži. A kam jinam jen můžeme vyrazit než na Cloud 9 se svými vlnami a vysokými palmami u mola - troufám si říct - nejtypičtější místo pro Siargao. Začíná příliv a na moři za molem jsou opravdu velké vlny. Typické surfařské. Nad obzorem se sbírají černočerná mračna a vypadá to na pořádnou bouřku, do deseti minut jsou však všechny mraky pryč a je opět modro. Počasí se tu mění opravdu z minuty na minutu. Dnes je tu více živo než v předchozích dnech našeho pobytu. Dokonce se i surfuje na pláži pro začátečníky za rohem. Terka si narychlo za 500 pesos kupuje lekci. Po chvilce už jezdí na prkně, jako by trénovala celý týden. Ještě rychle spěcháme udělat pár fotek na hřbitov vedle našeho ubytování Romantic beach. Hřbitovní pláž je suverénně nejkrásnější místo v General luna se spoustou palem nahnutých nad pláž.

Nadešel čas loučení. Fotíme se s personálem resortu a už si to svištíme na letiště. Tam nastává docela komická situace - důkladná kontrola zavazadel. Co nás velmi nemile překvapilo je to, že nám sebrali skoro všechen rum. Nejprve chtěli všechen s obsahem alkoholu nad čtyřicet procet, pak nám ale zabavili i ten ostatní se slovy 'no rum allowed on board of the plane', 'no mango rum allowed', 'no boracay rum allowed' … jsou opravdu neoblomní a všechny lahve nám vyskládali z kufrů ven na pult. Dokonce nám jej ani nedovolili vypít. Tanduay za dvacet korun nám chybět nebude, ale mangový rum od Patrika za 300 pesos už zamrzí. U honzova kufru ještě pokračují - 'no shells allowed' a všechny krásné mušle mu vyndávají ven. S tím jsem počítal. Honza však využije chvilku úřednické nepozornosti a mušle spolu se dvěma lahvemi mangového rumu si dává opět du kufru. Podařilo se nám tedy zachránit alespoň něco. Večer budou mít celníci zřejmě rumovou party. Na přepážce ani nechtějí vidět letenky, hlavně tu všechny pořád nesmyslně váží. Po chvilce za námi přijde jedna drobná Filipínka, že musíme zaplatit 400 pesos nadváhu. My ji však zvesela ignorujeme a hrneme se radši do letadla. Během další palubní soutěže opět vyhráváme krásnou visačku Cebu pacific. Po hodině letu jsme opět na Cebu. Bereme si taxíka za 200 pesos, naloďujeme se na Ocean jet 8 za 400 pesos na osobu a vyplouváme směr Bohol. Na místě na Pangau budeme asi až za tmy.

Bohol

Na Alona beach na Panglau dorážíme pozdě večer. Taxík z přístavu Tagbiliran na Boholu až k ubytování na Panglau stál pro nás všechny 500 pesos. Volíme ubytování Mond see land za 1800 pesos za chatku se snídaní hned naproti vstupu na Alonu přes hotel Amoritas. I když ubytování je už trošku starší, máme tu klid, klimatizaci i bazén. Dobře vypadá také sousední hotýlek Tip Top s bazénem a vlastní restaurací za stejnou cenu. Rovnou s naším řidičem si domlouváme celodenní výlet na Bohol autem pro čtyři za 2000 pesos. Na Aloně se ještě potkáváme s našimi českými sousedy ze Siargaa a po výtečné lapu lapu fish a koktejlu na pláži jdeme spát.

Brzy ráno vyjíždíme na již tradiční okruh Boholem. O Boholu jsem se už podrobně rozepisoval v minulém cestopise, takže teď už jen stručně. Tentokrát je první zastávkou rezervace endemických opiček - vykulených nártounů filipínských, takzvaných tarsierů, přírodního pokladu Filipín - ti žijí pouze zde na Boholu a v menším počtu také na Siargau. Tentokrát je před námi v rezervaci hlučný školní zájezd Korejců. Tarsieři jsou na stejných stanovištích jako minulý rok a rozespale na nás mžourají. Nejsou o moc větší než lidská pěst. Fotíme a nakupujeme nějaká trička.

Pokračujeme na další zastávku - populární Čokoládové kopce uprostřed ostrova v oblasti Del Carmen - jde o desítky hnědých kopečků porostlých suchou trávou vykukujících z krajiny plné palem a rýžových políček. Opět jsou zde mraky korejských turistů. Korejci jsou na Boholu a obecně na Filipínách všudypřítomní, je tu ale překvapivě také poměrně hodně čechů. Na Aloně je dokonce i jeden český resort. Čokoládové kopce na nás opět působí silným dojmem. Co je však pro nás nemilým překvapením je fakt, že už se nedá úplně vyjít na nejvyšší vyhlídku, odkud byly kopce vidět jako na dlani. Vyhlídka se totiž zřítila během silného zemětřesení minulý rok. Rovněž některé z místních známých historických kostelů, které jsme cestou míjeli, jsou dost pobořené. Byli tu dokonce i nějací mrtví. Dlouho se tu nezdržujeme a vyrážíme dál, okruh Boholem zabere docela hodně času. Projíždíme okolo malebně zelených rýžových políček s Čokoládovými kopci v pozadí a ptáme se našeho řidiče, kolik vlastně za celý den od svého manažera za náš výlet dostane. Tvrdí že pouhopouhých 300 pesos, to je necelých 150 korun.

Nyní nás čeká procházka po provazovém mostě. Řidič má trošku japonskou angličtinu, takže mu místo hanging bridge rozumíme spíše humming birds. Žádní kolibříci tu však překvapivě nejsou. Nakupujeme zvláštní červené banány pečené na špejli na grilu a pokračujeme dál. Zanedlouho přijíždíme k oblíbené adrenalinové atrakci na Boholu - zip line na laně sto dvacet metrů přes řeku Loboc. Trocha adrenalinu nikdy neuškodí. Pořídili nám tu docela profesionální fotky, která nám vytiskli i vypálili na cd.

Na závěr celého kruhu sjíždíme přímo k řece Loboc, po které se následně plavíme na vyhlídkové plovoucí restauraci se švédskými stoly. Nabíráme si hory jídla včetně místních specialit - pouze krab a řasy pro Korejce nám moc nelezou. Kocháme se nádherným okolím řeky, nad jejíž úžasně modrou hladinu se sklání vysoké palmy. I zde napáchalo zemětřesení škody - ne sice přímo na řece, ale kostel u nástupní stanice je dosti pobořený a vyhlídková věž na mostě připomíná tak trochu šikmou věž v Pise. Jako tečku za dnešním výletem na Boholu jsme ještě chtěli navštívit vodopády Mag - aso na druhé straně ostrova. Ty jsou však od půl čtvrté zavřené pro veřejnost a cesta k nim trvá hodinu. To už bohužel nestihneme.

Míříme proto zpět na Panglao a na závěr se necháváme vysadit u BBC beach, jejíž název je odvozený od zdejšího luxusního hotelu Bohol beach club. Ten je momentálně už přes rok zavřený kvů́li renovaci a novému managementu, vypadá to však, že některá jeho křídla jsou již otevřená a brzy bude v provozu celý. Pláž před hotelem je úžasná, úplně jiná než Alona beach. Tady je klid, spousta kokosových palem, bílý písek, křišťálově čisté moře a pomalu nikde ani živáčka. V moři je plno hvězdic. Po hodině opalování a ráchání se na mělčině míříme zpět na Alonu kolem několika dalších luxusních hotelů. Narozdíl od nich však Bohol beach club zabírá se svými přepychovými beach front bungalowy snad přes půl kilometru pláže.

Na rušnou Alona beach přicházíme pěšky až za tmy a hned si domlouváme výlet na nedaleký korálový ostrůvek Balicasag se svou mořskou rezervací. Organizátor nám jej nabízí za 1500 pesos za celou loď na celý den jen pro nás. S radostí souhlasíme a míříme na večeři. Plážové restarace hučí nočním životem, místní děti-brnkálisti otravují u stolu falešnou hrou na jednu strunu a z nedaleka se ozývají hlasité bubny dobrovázející ohňovou show. Nad námi v koruně palmy hbitě ručkuje velký kaloň. Ještě si dáváme nějaký ten drink na pláži a míříme do hajan. Byl to náročný den nabitý zážitky. Některým z nás už ale trochu začíná chyběl palmový ostrov Siargao a jeho turisty nezkažený klid.

Balicasag

Vítá nás další nádherné slunečné ráno na Filipínách. Dáváme si snídani v našem resortu a po chvilce je už tu lodivod, který nás vede k naší loďce. Míříme na top destinaci zde na Panglau - ostrůvek Balicasag známý svým úžasným podmořským světem. Máme na něm dva ukóly - nakoupit zdejší cenné perly a korály a trochu zašnorchlovat. Po chvilce plavby vyskakuje na obzoru několik delfínů. Ve vodách kolem Balicasagu jsou k vidění každý den brzy ráno.

Připlouváme k ostrovu, který je obklopený spoustou loděk bankas. Nesmí se tu šnorchlovat přímo z pláže, protože celý korálový útes kolem ostrova je mořskou rezervací. Na ostrově je i docela levný potápěčský resort. K hraně útesu nás zaveze maličká loďka banka poháněná jedním Filipíncem s pádlem, na 'palubu' se sotva vlezou čtyři lidi. Nasazujeme si ploutve a skáčeme do vody, kde se opět ocitáme jako v jiném světě. Krouží kolem nás mraky obřích ryb, okukují mě velké papouščí ryby a spousta komorníků. V hlubině na útesem plavou tuňáci a velký bodlok. Skoro celou hodinu ve vodě trávím focení klaunů ukrytých v sasankách.

Následuje chvilka opalování a pak už jdeme 'nakupovat' - kolem nás se sbíhá dav místních babek s košíky plných perlových náhrdelníků z bílých, černých či růžových perel všech velikostí, mušlí, náhrdelníků z modrých, tygřích, broušených a leštěných korálů, z broušených hematitů těžkých jako olověnek i nádherných korálků vyfrézovaných přímo z perlorodek - ty připomínají perlové náhrdelníky. Takové na pevnině nikde nekoupíte. Co je však místní specialitou - vzácný červený leštěný korál. Nádrdelníky a náramky z něj se dají koupit pouze zde na Balicasagu, nikde jinde na celých Filipínách. Neseženete je dokonce ani na Aloně. Všechno tu nakupujeme za řádově stovky korun, u nás má však každý takový náhrdelník cenu tisíců. Každý jsme tu nechali asi čtyři tisíce pesos.

Po chvilce k nám přichází kapitán s dotazem, jestli chceme vidět želvy. S nadšením souhlasíme a ihned skáčeme do vody u východního cípu ostrova na takzvaném 'turtle point'. Velké karety jako stůl zde trvale zůstávají. Je to mé první setkání s karetami vůbec. Po pár vteřinách hledání ve vodě vidím hned tři. Měří okolo jednoho metru. Dvě se odpojují líným tempem, třetí pronásleduji s foťákem v silném proudu kolem ostrova. Něco málo se mi podařilo nafotit, proud je však příliš silný a já nemám ploutve. Navíc mi nohavicí do plavek nějakým záhadným způsobem přicestovala žahavá medúza a chvilku mě tam pěkně potrápila. Zpět k lodi je to pouhých pár desítek metrů. Plavu naplno téměř olympijským tempem, ale korály pode mnou se ani nehnou. Je to jako plavat na místě proti proudu řeky. Po neskutečném úsilí konečně doplavávám k lodi a vysílený ručkuji po plováku na palubu. Vracíme se na Alonu. Na úplném konci jihovýchodní části Panglaa je z lodi bidět nádherný panenský palmový háj, na ten už však nemáme čas.

Přesouváme se na trajekt na Cebu na ocean jet. V tv na lodi dávají nějaký akční americký trhák a já zatím třídím fotky. Napráskali jsme jich letos celkem dost. Z přístavu v Cebu míříme opět k letišti na Ostrov Mactan, kde podruhé nocujeme v příjemném hotýlku Express inn asi za 200 korun se snídaní a klimatizací. Ani tady ve městě nepřestávají kokrhat kohouti. Dokonce už od desíti večer. Zítra nás čeká přesun na pohádkový ostrov Palawan.

Vstříc divům světa na poslední hranici Filipín

Předposlední den v Cebu. Brzo ráno odjíždíme z hotelu na letiště a hodinovým letem Cebu pacific přelétáme v A320ce centrální Filipíny až k jejich nejzápadnější části - k ostrovu Palawan přezdívanému 'The last frontier', Poslední hranice. Na letišti jsme se tak dlouho rozplývali nad mangovým džusem, že nám málem uletělo letadlo. Teprve hlášení 'Iva … Martin …' nás přinutilo k úprku k našemu gatu. Opět se nám během palubní soutěže podařilo vyhrát. Tentokrát dokonce hned dvakrát. Už máme několik visaček a jednu taštičku. Dnes se stal vítězem ten, kdo ukáže jako první boarding pass a propisku a sluneční brýle.

Přistáváme na maličkém letišti v Puerto Princessa uprostřed ostrova. Do Sabangu, kde se nachází jeden z Nových sedmých divů světa - Podzemní řeka sv. Pavla, je to dvě hodiny jízdy vanem. Van jsme usmlouvali na 2000 pesos. Dá se dopředu objednat i levný lexus transport za 200 pesos na osobu, na ten se nám ale nechce čekat. Na cestu si nakupujeme místní krekry a sáček brambůrků Mr. chips s příchutí barbecue, které jsme si tu oblíbili a samozřejmě také lahev melounového Boracay rumu za 90 pesos. Cesta utíká rychle a po asi hodině a půl jízdy hornatou krajinou nás konečně vítají vysoké a strmé vápencové skály, tolik typické pro Palawan. Krajina je tu úplně jiná než na Siargau nebo na Boholu. Na konci cesty nás vítá Sabang. Míříme k našemu ubytování Daluyon mountain resort. Jsou tu pouze dva typy dražšího ubytování. Daluyon a o poznání dražší luxusní Sheridan. Daluyon vychází cenově ještě dobře, a tak jsme si ho vybrali na naše poslední dvě noci na Filipínách jako takovou třešničku na dortu. Jinak je tu spousta levných proutěných chatiček na pláži od 200 pesos za chatku.

Daluyon nás ihned po příjezdu překvapil svým luxusem. Cítíme se tu jako v nějakém exkluzivním drahém resortu někde v Africe. Překvapuje nás nádherná recepce, restaurace, úžasný bazén, bary i posilovna ukrytá v tradiční chatce s typickou střechou z kokosových vláken. Všechny bungalovy jsou beach front s úžasným výhledem přes palmový háj na modré moře. Dostali jsme rodinnou chatku ve druhém poschodí s klimatizací, jídelnou, barem, ledničkou a hlavně obrovskou terasou s výhledem na moře. Za takové ubytování se jinde ve světě platí o nulu navíc. Hotelová zahrada je opravdu působivá - spousta palem, tropických stromů, ozdobných plochých banánovníků a jezírek. Rovněž pláž je úžasná. Vypadá totiž jako slavná Waikiki beach s mohutnou horou v pozadí. Cítíme se tu jako na Hawaji. Naše pomyslná cesta kolem světa tedy pokračuje. Na pláži jsou docela vlny - to pro Filipiny není moc typické, na Siargau vlny sice byly - ale pouze za korálovou hranou na otevřeném moři. Ty zdejší jsou oproti těm na Siargau doslova trpaslíci. Potvrzujeme náš výlet na podzemní řeku na zítřek dopoledne a objednáváme si přejezd zip line kousek od pláže. Zip liny jsou tu dvě - jedna hned poblíž a druhá asi třicet minut jízdy odtud směrem na letiště.

Celý zbytek dne se rácháme ve vlnách a sluníme na pláži, uvažujeme taky o půjčení horských kol, které jsou ustájeny kousek od naší chatky. Večer vyrážíme přímo do vesničky Sabang pod horou na konci pláže na nějakou místní specialitu. Za zvuků cikád procházíme setmělou krajinou pod oblohou plnou hvězd. Zvláštní nám přijde jedna věc - nikde tu nekokrhají kohouti. Po třech týdnech kokrhání na Filipínách je to najednou dost nezvyklé. Je tu neskutečný klid. Procházíme kolem přepychového Sheridanu, kde na pláži probíhá ohňová show mezi švédskými stoly all inclusive v mexickém stylu. Hotel vypadá opravdu úchvatně, nám však vyhovuje paradoxně více ten náš, protože je postavený spíše v domorodém a klidnějším duchu. A hlavně máme úžasný výhled na moře. V jedné z místních restaurací na pláži si dáváme vynikajícího tuňáka v ostré omáčce z citrónové trávy. Pouze fresh mango juice nám chybí - v restauraci totiž došly manga. I to se může v mangové republice občas stát. Sabang na mě působí podobným dojmem jako El Nido na severu Palawanu, pouze je menší a o dost klidnější. Také má ale tu typickou, těžko zapomenutelnou palawanskou atmosféru.

Sabang - pláž, hora a podzemní řeka

Malá rybářská osada Sabang se nachází asi 360 kilometrů jihozápadně od Manily, uprostřed nejzápadnějšího ostrova Filipín - Palawanu. Palawan je dlouhý panenský ostrov plný přírodních krás, deštných pralesů a typických vápencových skal. Najdete tu krásné korálové útesy i nespočet ostrovů a ostrůvků, kterými je ostrov obklopen zejména na svém severním cípu v okolí turistického letoviska El Nido, nejkrásnějšího místa celých Filipín. Zde jsou ty nejkrásnější pláže s bílým pískem, palmové háje a krásné korálové útesy.

Sabang je známý hlavně díky svému národnímu parku, který tu byl založen primárně pro ochranu a zachování nedotčených pralesů. Najdete tu totiž osm z celkově třinácti druhů pralesů vyskytujících se v tropické Asii. Celá oblast je vyhlášená místní jedinečnou flórou i faunou zahrnující mnoho ohrožených i endemických druhů, krásnými plážemi a hlavně - jedním z nejpůsobivějších jeskynních systémů na světě proslulým zejména díky jedinečné, osm kilometrů dlouhé podzemní řece vlévajíc se přímo do moře. Tato unikátní řeka bývá nazývána St. Paul underground river podle místního nedalekého pohoří a nebo také jako Puerto Princessa undergroud river podle největšího „města“ na Palawanu, ležícího asi 50 kilometrů jižně odtud. V listopadu roku 2011 byl tento přírodní skvost provizorně vybrán z 28 dalších finalistů jako jeden ze sedmi Nových divů světa. Výběr byl posléze finálně potvrzen v lednu 2012 a podzemní řeka Sv. Pavla se tak definitivně dostala mezi elitu světových přírodních krás spolu s Amazonií, zátokou Halong, vodopády Iguazu, ostrovem Jeju, Komodem a Stolovou horou. Od roku 1999 je také zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

Hlavní jeskyně tohoto mimořádného podzemního systému je asi 24 kilometrů dlouhá a zahrnuje asi osm kilometrový úsek řeky Cabayugan. Ta je sjízdná do čtyř kilometrů dovnitř od svého mořského ústí. Najdeme tu velké formace stalaktitů i stagagmitů a několik velkých komor včetně 360 metrů dlouhé Italské komnaty - ta je se svými 2,5 miliony čtverečních metrů jednou z největších jeskynních síní na světě. Mezi další zvláštnosti patří také fakt, že je hladina řeky ovlivňována přílivem. Do roku 2007, kdy byla objevena podzemní řeka na Yucatánu v Mexiku, byla podzemní řeka sv. Pavla oficiálně nejdelší podzemní řekou na světě. V roce 2010 zde skupina geologů objevila jakési „druhé patro“ podzemní řeky, což znamená, že oba segmenty musí být spojeny vodopádem skrytým uvnitř jeskynního systému. Současně byly objeveny také nové prameny řeky, další jeskyně a hluboká vodní jáma v řece samotné obývaná zajímavými druh vodních živočichů. Hlubší části řeky jsou těžko prozkoumatelné díky nízké hladině kyslíku.

Pokud chcete navštívit Sabang a podzemní řeku na Palawanu, musíte nejprve přiletět do městečka Puerto Princessa. Let z Manily nebo z Cebu city trvá asi hodinu. Ubytovat se můžete zde ve městě a nebo se přepravit minivanem rovnou do asi 50 km vzdáleného Sabangu. Tam se můžete ubytovat přímo na krásné palmové pláži s výhledem na mohutnou horu. Nezapomeňte si však ještě v Puerto Princessa vyzvednout předem objednané povolení pro vstup na podzemní řeku. Nebo si vše domluvte s nějakou místní agenturou či s nějakým z resortů v Sabangu. Pokud budete ubytovaní v městečku Puerto princessa, máte možnost navštívit též některý z ostrůvků v blízkém zálivu Honda bay. Nebo si pobyt na Palawanu ještě o několik dní prodloužit a vypravit se severně do pohádkového El Nida na severu ostrova. Cesta do El Nida trvá několik hodin po hrbolaté cestě džunglí, je to však zážitek a po cestě toho hodně uvidíte. Ušetříte tak rovněž nemalou finanční sumu za jinak dražší letenku z Manily přímo do El Nida. V Puerto Princessa lze na místě objednat též prohlídku města nebo navštívit známou místní krokodýlí farmu.

Když už jste v Sabangu, existují dva způsoby, jak se dostat k řece. Jedním je najmout si u mola v Sabangu loďku (za 500 - 600 pesos), která vás zaveze až k ústí řeky, druhou možností je asi pětikilometrová „opičí stezka“ džunglí, kudy se na stejné místo dostanete za hodinu až dvě. Cestou pralesem se tak můžete kochat nádherou okolní přírody. V národním parku žije kolem 165 druhů ptáků včetně endemického papouška, loskutáka, zoborožce a především vzácného palawanského mořského orla. Při vstupu do podzemního systému je nutné mít speciální povolení, které je potřeba získat v městečku Puerto Princessa několik dní až týdnů dopředu. Počet návštěvníků podzemní řeky je totiž omezený denní limitem. V hlavní sezóně jsou povolení často i měsíc dopředu vyprodané! Vstup k řece stojí 250 pesos plus další vstupní poplatek asi 40 pesos.

Po řece do podzemí

Je devět hodin ráno a my se chystáme na objednaný výlet na podzemní řeku. Před recepcí potkáváme našeho průvodce, který nám vysvětluje všechny etapy cesty. Nejprve musíme pěšky do přístavu na konci pláže, zde probíhá registrace a bude nám přidělena loďka, kterou pojedeme do sousedního zálivu k řece. Tam přesedneme na jinou loďku s jiným průvodcem. Dříve se k podzemní řece dalo dostat i po souši opičí stezkou. Ta je však letos v rekonstrukci. Průvodce nás upozorňuje, že na některých stanovištích můžeme čekat třicet až padesát minut, než na nás přijde řada. Počet turistů je totiž limitovaný a na řeku se během jednoho dne dostane přesně 900 turistů, ani o jednoho více. Na vstup na řeku je nutné speciální povolení, které je nutné získat minimálně měsíc dopředu. Zájem je veliký. Nám povolení vyřídil dopředu náš resort. Většina návštěvníků řeky - asi šedesát procent - jsou Filipínci, kteří sem jedou podívat se na svou národní chloubu. Zbytek hostů jsou převážně Korejci a něco málo Evropanů. Pro Filipínce je toto místo velice významné. Objevili ho totiž jejich domorodí předci, kteří jej považují za posvátné. Místní starší lidé zde proto jen velmi neradi vidí Evropanky chodící v tangách nebo nahoře bez.

Zatím všechno rychle probíhá a nikde moc nečekáme. K naší skupince nám průvodce přiřazuje starší filipínský pár. Jsou docela zcestovalí a mají dokonce poměrně přesné informace o Evropě. Lákají nás na další filipínské destinace jako je palmový ostrov Boracay nebo Davao city ležící na Mindanau. Tato část Mindanaa je prý bezpečná. V dnešních dnech je bezpečný v podstatě i celý Palawan. Davao city je známé svou pověstnou cibetkovou kávou, která stojí v New Yorku přes čtyřicet dolarů za šálek. Trošku spolu klábosíme a dozvídáme se spoustu dalších věcí. Když přijde řeč na Siargao, jen nám odhaleno také další neskutečné bohatství tohoto ostrova. V oblasti Filipínské hlubiny nedaleko Siargaa se totiž údajně nacházejí obrovská naleziště tekutého vodíku - ekologického paliva budoucnosti. Filipíny zatím na těžbu nemají technologii, o tyto vody však jeví z pochopitelných důvodů velký zájem všechny okolní země. V současné době se některé okrajové ostrovy Filipín snaží získat šest okolních států - Borneo, Čína, Taiwan, Malaysie, Japonsko a Vietnam.

Průvodce nám vykládá o potápění na Palawanu, přičemž nezapomíná zdůraznit útes Tubbataha, který je dle jeho slov suverénně nejlepším místem pro potápění na celých Filipínách. Tubbataha reef je dosažitelný pouze lodí a nejsou na něm ani v jeho blízkém okolí žádné ostrovy. Potápěčské expedice do této lokality s ubytováním na lodí prý stojí od 10 do 50 tisíc pesos na osobu na týden.

Plavíme se podél nádherného pobřeží Palawanu a míjíme krásné pláže ukryté mezi ostrými vápencovými skalami. Po chvilce jízdy kotvíve v zálivu s bílou pláží se spoustou lodiček bankas. Zde budeme po krátké procházce pralesem čekat na přidělenou lodičku, která nás po řece zaveze do podzemí. Průvodce nám hned kousek od pláže ukazuje obří varany. Jsou podobní těm na Komodu. Dopoledne jsem jednoho menšího viděl před hotelem, když hltal ještěrku. Tihle mají ale skoro metr a půl. Fotíme si je s respektem z bezprostřední blízkosti. Prý nekoušou, ale dokážou dát pořádnou ránu svým silným ocasem. Jsou to skvělí plavci a výborně umí lézt po skále.

Přemisťujeme se ke vstupu na řeku krátkým trekem džunglí po chodníčcích z dřevěných desek. Kolem roste spousta tropických stromů. Průvodce zmiňuje liány, ze kterých se vyrábí ratanový nábytek a ukazuje nám také opravdu obří, několik desítek vysoký mangovník. Prý má velmi malé plody, 'filipino style', které ale patří k nejsladšímu druhu manga na Filipínách. Zdejší džugli obývají také divocí makakové dlouhoocasí, ty jsme však neviděli.

Došla na nás řada. Přicházíme k překrásně světle modré laguně s bránou do podzemí ve skále připomínající obří tlamu se stalagtity jako zuby. Terka připína kabel na autobaterii na přídi loďky a ujímá se role osvětlovače. Nový průvodce s pádlem dokolale ovládá loďku a obratně ji žene do podzemí, zato je mu dost špatně rozumět. Chybí mu totiž většina zubů. Terku neustále komanduje, aby svítila víc dolů, víc nahoru, vlevo nebo ještě více vpravo. Musíme se tomu smát. Projíždíme kolem působivých formací stalaktitů - průvodce upozorňuje na hlavu krokodýla, panenku Marii, lví hlavu, Svatou trojici, anděla, draka, různé druhy ovoce a spoustu dalších formací. Na některých místech se jeskyně větví a my po chvilce míjíme další bránu nad vodou do asi 200 metrů dlouhé jeskyně netopýrů. Těmi je ostatně strop jeskyně posetý úplně všude. Občas potkáváme ostatní lodičky plné Korejců, kteří si vše důkladně fotí na své velké tablety. Projíždíme též několik obřích síní, z jejichž majestátních stropů na nás prší kapky vody. Alespoň doufáme, že je to voda a ne netopýří trus. Po asi čtyřiceti minutách vyjíždíme po řece stejnou cestou ven. Vylézáme z loďky a fotíme se na pláži. Koupat se zde ale nesmí. V místech, kde řeka vtéká do moře a mísí se se slanou vodou vznikají nebezpečené proudy. Nedávno se tu dokonce utopil jeden filipínský lékař. Na pláži v Sabangu také vznikají mořské proudy, jak z nich správně unikat máme podrobně popsáno na záchodě na našem hotelovém pokoji. Všechny hotelové hosty však na pláži bedlivě hlídá plavčík. Řeka byla úžasná, plni zážitků spěcháme na oběd. Na pláži jsme skoro sami, většina návštěvníků řeky se hned vrací a nebo míří na sever Palawanu do pohádkového El nida vzdáleného pouhé tři hodiny jízdy vanem odtud. Škoda, že na El nido už nemáme čas, zítra už bohužel odjíždíme.

Poslední den

Je čtvrtek ráno a dnešek je náš poslední den tady na Filipínách. Vstáváme ještě za svítání, zatlačujeme slzu a loučíme se s naším úžasným Daluyan resortem v Sabangu, s pláží i horou v pozadí. Náš předem domluvený řidič už čeká. Ještě jeden smutný pohled na sever ostrova, kde se za pár kopci skrývá El Nido a vyjíždíme. Kdybychom nemuseli domů, přebookoval bych si letenku a ještě bych tak týden dva zůstal v El Nidu. Dost mě ta představa láká. El Nido je moje láska na celý život, letos se tam ale už nedostanu. Nedá se nic dělat, musíme vyrazit. Máme před sebou dlouhé dna dny na cestách.

Po asi půl hodině jízdy vanem ze Sabangu ještě zastavujeme u další zajímavé atrakce - skalní formace Ugong, kde se chceme ještě naposledy projet na ziplinu. Sotva tu otevřeli, babka ještě zametá proutěným koštětem před vstupem, ale už je tu docela rušno. Překvapuje nás profesionalita, skvělá organizace i nasazení místních průvodců. Kam se na ně hrabou naše znuděné průvodkyně po českých hradech. Tady se všichni usmívají, volají na vás, fotí vás a září nadšením. Dělají vše proto, aby jste si i těch pár minut tady maximálně užili. První průvodce nám líčí všechny místní atrakce a zajímavosti, vysvětluje nám všechny etapy cesty a pak nás předává dalšímu. Další usměvavé babky nám nasazují helmy - podle Terky docela kvalitní známé značky - a také bílé rukavice, abychom nepoškodili vzácné krápníky. Jak se později dovídáme, lidské ruce mají kyselou povahu - po dotkutí choulostivých krápníku by tyto krásné sklalní útvary mohly přestat růst. Moc se mi to sice nezdá, ale asi to tak bude. Každopádně si tu místní svou přírodu pečlivě chrání.

Další sympatická průvodkyně nás popohání ke vchodu do jeskyně. Jeskyně Ugong znamená v překladu 'Zvuk'. To nám ostatně hned vzápětí dokazuje poklepáním na první stagtity u vchodu jeskyně vykotlané časem do vysoké vápencové skály - vchod jeskyně se při poklepáním rozezní jako xylofon. Jeskyni prý užívali místní lidé za druhé světové války během japonské okupace. Z vysokých skal nad námi všude visí propletené liány. Po nich místní dříve lozili do jeskyně. Z některých se vyrábí ratanový nábytek, jiné obsahují hodně vody a z dalších se vyrábí šampóny. Vcházíme úzkým vchodem do jeskyně, děláme pár fotek a pokračujeme dál. Průvodkyně nám ukazuje sedm vrstev jeskyně vymletých vodou za miliony let, celá skála byla totiž tektonickými pohyby vytlačena z moře vzhůru nad povrch země. Podobně jako na podzemní řece v Sabangu spatřujeme zdejší skalní útvary - draka, brokolici, buddhovu tvář, další spoustu tváří a míjíme další zvučný kámen. Průvodkyně nás fotí na houpačce z lián a vede k úzké průrvě ve skále, kterou se sotva protáhneme. Odtud musíme vzhůru po žebřících do další jeskyně. Tam nás naše průvodkyně opouští a předává jiným. Ti nás oblékají do postrojů a vedou dál. Šplháme skalním komínem po lanech a vylézáme opět na denní světlo. Ještě nějaké to stoupání po dřevěných schodech a jsme na vrcholu. Rozhlížíme se po okolí plném vysokých vápencových skal a rýžových teras. Kolem nás poletují desítky vážek. Dolů vedou dvě zipline - jedna v sedě a druhá v pozici supermana. Volíme prudší zipline v sedě, který má být nejrychlejším zipline sjezdem na celých Filipínách. Je to však jen kousek a ziplinu na Boholu přes řeku Loboc se ani zdaleka nevyrovná. Celá prohlídka skály Ugong netrvala víc než hodinu.

Nasedáme do vanu a míříme zpět směr Puerto Princessa. Na letišti nemáme pomalu ani čas koupit pohledy a už nás zase hlásí, ať spěcháme ke gatům na boarding. Za hodinu a patnáct minut opět přistáváme v Cebu a ihned pokračujeme do hotýlku Express inn, kde jsme si předem domluvili uschování kufrů a sprchu pro všechny za 300 pesos.

Odpoledne trávíme nakupováním ve vymraženém SM mall. Tam nakupujeme v samoobsluze sušená manga - sto gramů za 50 pesos. Na letišti mají ty stejné za 150. Také boracay rum je tu levný a stojí asi 90 pesos. Jen fresh mango juice už tu neseženeme za směšných 45 pesos jako v baru u Ronalda na Siargau. Všude po Cebu city jsme zatím jezdili jen bílými taxíky s taxametrem a každá cesta cca deset kilometrů nás vyšla asi na 200 pesos na taxík. V hotelu pěchujeme naše kufry suvenýry a sušeným mangem k prasknutí a míříme na letiště.

Sbohem Filipíny

Na letišti v Cebu nasedáme do Jumba a svištíme na Incheon. Tentokrát jsme tak unavení cestováním z posledních dnů, že nám skoro pětihodinový let do Jižní Koreje uběhnul jako pět minut. Na Incheonu místo výletu vláčkem do Soulu dospáváme ve zdejších příjemných odpočívárnách. Mezi gaty prochází historické průvody královské císařské rodiny a hraje živá hudba známé filmové melodie na smyčce. Nasedáme do krásného airbusu v barvách korean air a naše sedmnáctidenní putování po Filipínách tímto posledním jedenáctihodinovým letem z Incheonu do Prahy končí. A že jsme něco nacestovali! Absolvovali jsme osm letů Korean air a Cebu pacific, dvě plavby trajektem Ocean jet, jezdili jsme taxíkem, vanem, tricyclem, lodí, loďkami bankas i siargarským habal-habalem.

Celkem jsme během našeho letošního putování po Filipínách navštívili 14 fipínských ostrovů - Mactan, Cebu, Siargao, Naked, Dako, Guyam, Bucas grande, Corregidor, La janoza, Caob, Palawan, Bohol, Panglao a Balicasag. Každý z nich měl svoje kouzlo. Siargao, La janoza a Palawan mi budou chybět nejvíce. Když si zpětně vzpomenu na všechny ty palmy a pláže Siargaa, začíná mě mrzet, že jsme tam přece jenom nezůstali o trochu déle. Alespoň známe místa, kam se vždy budeme s radostí vracet. To stejné platí i pro El Nido. Zažili jsme spoustu zážitků, kopu zábavy, pořádně jsme se nasmáli, okusili domorodý život na La janoze, vypili litry rumu a šťávy z čerstvého manga, snědli kila manga a dalšího tropického ovoce, ochutnali nejrůznější ryby, jedli místní speciality, šnorchlovali jsme na korálových útesech, plavali s karetami, požahaly nás medůzy, plavili jsme se mezi mangrovy v lagunách plných medúz, skákali po palmových ostrůvcích, šplhali na jejich vrcholky, lezli po palmách, soukali se úzkými skulinami do ukrytých jeskyní nebo tam proplavávali pod vodou, procházeli se palmovými háji, ztroskotali jsme na krásném ostrůvku, pluli po podzemní řece, poznali jsme noční život na ostrovech, surfovali a sledovali vlny na Siargau, pili z kokosových ořechů, smáli se s místními dětmi, viděli jsme rýžové terasy, Čokoládové kopce, tarsiery, provazové mosty, přeletěli jsme řeku Loboc na ziplinu a pak se po ní plavili a celou dobu jsme si tohle všechno pořádně užívali.

Teď dopisuji poslední řádky cestopisu a v uších mi hraje melodie z Pána prstenů 'When the cold of winter comes'. Až přijde chlad té další zimy, budu se těšit na další Filipíny. Popravdě se na ně těším už teď. Snad to bude znovu Palawan a nádherné El Nido, snad to budou ostrůvky Coron a Busuanga severně od Palawanu, možná to bude palmový Boracay se svými okolními ostrůvky nebo ostrov kouzel Siqijor. Pořád je z čeho vybírat. A to se ještě určitě chci jednou vrátit na pohádkové pláže ostrůvku Malapascua, přes který se minulý rok přehnal tajfun Yolanda. Nyní je však čas se rozloučit. Babai Filipíny potřetí.

Ceny výletů

Bohol a Panglao:

Okruh Boholem – auto 2000 php
Balicasag loďka 1500 php

Siargao:

La janoza a Mammon – 4000 php loďka od rybářů na molu v General luna
Sohoton 5000 php + 800 php za příplatek na Corregidor od mola
Dako, Naked island a Guyam 1500 php loďka od mola

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
3
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Neregistrovaný uživatel
15.01.2017 19:17 82.142.99.***
JS
08.08.2015 11:03 84.190.206.***
Hezke  

jezdim často do Filipin a dlouho jsem nevidel tak hezky cestopis, zdravim sjczzavinacseznam.cz Jirka

Gaza
05.11.2014 00:04 193.8.86.***
Daluyon resort  

Zdravím,

můžu se zeptat na kolik vyšla noc v resortu Daluyon? Předem díky! ;-)

Zpět na všechny diskuze