A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Filipíny - Cestopisy

Filipíny - Coron 2015

Čtvrtá výprava na Filipíny - tentokrát na ostrov Coron severně od Palawanu.

Filipíny - Busuanga a Coron 2015

Blíží se konec ledna 2015 a my se už nemůžeme dočkat naší v pořadí čtvrté výpravy na Filipíny - letos navštívíme opět novou lokalitu - souostroví Calamian ležící severně od Palawanu, pouhou hodinu letu malým letadlem z Manily. Mým původním plánem bylo navštívit ostrovy už loni, koncem roku 2013 se však tudy prohnalo zrovna oko ničivého tajfunu Yolanda, proto jsme výpravu raději o dva roky odložili a minulé jaro navštívili skvělý filipínský ostrov Siargao, což se nakonec ukázalo jako skvělá volba - na Siargao se určitě ještě vrátím.

Na ostrovech Calamian budeme bydlet kousek od městečka Coron na jižním pobřeží hlavního ostrova Busuanga, kde se nachází zdejší malé letiště. Jih ostrova Busuanga se sice nevyznačuje typickými tropickými scenériemi s kokosovými palmami a bělostnými plážemi (ve skutečnosti nejsou v nejbližším okolí městečka Coron pláže žádné), místo je však základnou pro všechny hlavní výlety na okolní ostrůvky (které už opravdu rajské jsou), především na místní největší lákadlo - ostrov Coron se svými plážemi a lagunami. Tento ostrov je jakousi obdobou slavného thajského Phi Phi Leh - avšak bez davů turistů.

Ostrov Coron má tak vysoké a strmé skály a útesy, že je prakticky neobyvatelný - proto se veškeré ubytování nachazí právě na sousedním ostrově Busuanga. Jsou tu také resorty na okolních tropických ostrůvcích s bílými palmovými plážemi - ty jsou však většinou drahé a některé jsou pro výlety k hlavním přírodním atrakcím i dost z ruky.

Na ostrově Busuanga se dá bydlet i přímo v hlavním městečku Coron, tam je ale večer a v noci dost rušno. Je tutaky docela kravál z tricyklů a místních barů. Kdo však miluje noční život, je to možná to pravé místo pro něj. Je třeba podotknout, že běžné ubytování tady na Calamian islands je obecně o něco dražší než jinde na Filipínách. Najdete tu sice také jednoduché až téměř zákaldní malé chatky za pár stovek pesos (což je pro běžné Evropany i další západní „baťůžkáře“ téměř zadarmo), obvyklá střední kategorie ubytování by však byla na ostatních filipínských ostrovech určitě o něco levnější.

My jsme vybrali ubytovaní La Natura, které je opravdu pěkné (skoro až luxusní) a na rozdíl od přepychových resortů na okolních soukromých ostrůvcích je ještě ze rozumné ceny. Je to asi deset minut jízdy tricyklem od mola v městečku Coron, kam budeme muset sice každý den jezdit, ale zase tu budeme mít klid. Resort má hodně dobré hodnocení na tripadvisoru, což nás samozřejmě teší. Celý hlavní ostrov Busuanga má tak trochu africký ráz. Také náš resort je postavený v podobném duchu - klasické safari chatky v tropické zahradě s bazénem uprostřed bushe. Tady si budeme připadat opravdu jako někde v Africe - to pak ještě více podtrhne výlet na safari do rezervace na ostrově Calauit. Je tedy opravdu na co se těšit.

Cesta Pendolinem do Prahy ubíhá rychle a zatímco Olomouc je jedno ledové království se sněhovými závějemi, v Pardubicích už je zdá se jaro. Tráva je zelená a na polích se proháhějí srnky. Je však teprve konec ledna. Letošní parta bude mít poněkud slabší účast. Účastníci minulé výpravy jsou totiž v plném pracovním procesu, jiní odjeli nakonec do Austrálie, holky daly z nepochopitelných důvodů - zřejmě pod vidinou extra levné letenky - přednost Seychelám v době největšího období deštů(docela je lituju) a naše tradiční potápěčská skupinka se letos nakonec také nepřipojí, neboť její hlavní šéfka Světla skončila po nečekaném přetahování s tchýní o gauč s utrženou achilovkou. Je to pro ně velká škoda, protože zrovna Coron je mekkou vrakového potápění. Nakonec jsme pro tuto výpravu zbyli tři. Jeden z potvrzených letošních účastníků - Pepa - už se asi nemohl dočkat a touto dobou již zřejmě bivakuje někde v Manile. Omylem si totiž koupil letenku s odlety v jiné dny. Její přebookovaní takhle na poslední chvíli by už bylo drahé a tak musel vyrazit jako průzkumník letem přes půl světa sám napřed. Sraz s ním budeme mít až zítra večer v Manile. Snad ho tam do té doby neunesou ani neokradou. Přišel však o možnost pohledu na vycházející slunce nad Dubají (na našem transitu) z nejvyšší budovy světa Burj Khalifa, kde máme na zítřek rezervované lístky. Tuto atrakci totiž nabízí tamní agentura At the top pouze v pátek a sobotu ráno a lístky jsou na dlouho dopředu vyprodané. Jeho lístek tak zřejmě propadne.

Nyní je načase prověřit pověstnou pohostinnost Emirates. Náš krásný boeing 777-300 ER už čeká u gatu. Když scannují moji palubní vstupenku, přístroj hlasitě zapípá. Něco je zřejmě špatně. Personál mi mile sděluje, že mě budou muset přesunout do business class. Bez jakéhokoliv příplatku. Jaká škoda! Pochopitelně se takové nabídce nijak nebráním. Letenka v business class stojí zpravidla násobky běžné ceny letenky. Ihned po boardingu musím uznat, že TOHLE je úplně jiné cestování! Obrovská TV, sedadlo polohovatelné do plně horizontální polohy, přezůvky, polštáře, přikrývka, horký ručník, klapky na oči, lampičky, hned dva ovladače systémů, to už si nechám líbit. Toalety s orchidejemi, parfémy a kartáčky na zuby. Půvabná černošská stewardka mi neustále dolévá vybrané značky francouzkých vín a francouzsky na mě také mluví. Zřejmě jsem ji potěšil výběrem kvalitní značky vína a rovněž jeho vydatnou konzumací. Jedna z letušek je i sympatická blonďatá Slovenka. Jako předkrm se podává do křupava opečená kachna se skvělým zeleninovým salátem se zálivkou z panenského olivového oleje a sladkým opečeným kuskusem. Za další chod si vybírám vynikající jehněčí s grilovanými hrachovými lusky a následuje desert, opět několika druhů na výběr. Volím exotické ovoce s čokoládou. U některých kousků ovoce si vůbec nejsem jistý, co to vůbec jím. Chutná to však výtečně. Nechybí klasické kovové příbory, sklenice na víno se stopkou a neustále nabízené pečivo a horké ručníky. Emirates rozhodně nezklamaly. Chtěl jsem si dát ještě alespoň mojito, to se však do mě po všem tom víně už asi nevleze. Po chvilce mi letuška nabízí matraci a já se ukládám ke spánku do peřin. Takhle bych vydržel cestovat i devadesát hodin, je možná škoda tady i spát. Musím však nahnat trochu spánku na noční bdění v Dubaji.

První let v peřinách v business class utekl jako voda. Pouze letuška mě vzbudila za účelem zřejmě povinné konzumace zmrzliny. Po chvilce hladce přistáváme na mezinárodním letišti v Dubaji. Dostávám červenou kartičku pro přednostní odbavení a už pro mě přijíždí autobus, jehož interiér s koženými sedačkami připomíná spíše luxusní limuzínu. Jízda ke gatu trvá neuvěřitelných dvacet minut. Letiště je opravdu obrovské. Míjíme mohutné bloky terminálů s přistavenými dvoupatrovými A380tkami v barvách Emirates a na runwayích roluje jeden boeing za druhým. Je tu holt provoz. Vymotat se správným východem ven nám zabralo několik dalších desítek minut.

Venku už čekají tucty přistavených taxíků. Ty růžové jsou jen pro „ladies“ a mají jen ženské řidičky zakuklené v černých šátcích. Nasedáme do taxíku a vyrážíme do centra Dubaje. Všude se dá platit dolary či eury, vůbec nemusíme zbytečně vyměňovat na dirhamy. Taxikáři jsem zaplatil prošlou dvacetilibrovkou, kterou mi nechtěli proměnit ve směnárně na letišti, aspoň jsem se jí zbavil - stejně měl na místní poměry podezřele napálené ceny. Letištní taxíky jsou citelně dražší než ty městské. Jako první zastávku našeho nočního putování zde volíme úctyhodnou Dubai marinu. Se svými skvostnými mrakodrapy připomíná svou noční skyline nejmodernější Asijská města jako je Šanghaj nebo Hong kong. Každý z mrakodrapů je po architektonické stránce uměleckým dílem. Procházíme se po přístavní promenádě a pozorujeme kolem proplouvající luxusní jachty s parties na palubě. Kolem nás se neustále prohání nějaké řvoucí masserati, ferrari, nejdražší chevrolety, lexusy, lamborghini, nejluxusnější range rovery či mercedesy s cenovkou nad pár milionů. Promenádu lemuje řada obchodů, restaurací a soukromých rezidencí pro miliardáře. Pouhopouzí milionáři jsou tu za běžnou lúzu. Opodál nad silnicí se tyčí mohutné pilony dubajského metra. To však v noci nejezdí. Dáváme si kuřecí kebab s rýží a dalším taxíkem se necháváme zavést na palmu až na její samotný konec k majestátnímu hotelu Atlantis. Fotíme a kolem nejdražších hotelů na světě a přepychových paláců míříme zpět na pevninu. Zde ještě dokumentujeme vzdálené panorama dubajského přístavu splývající s mrakodrapy mariny. Pak se necháváme vysadit na pořízení další povinné fotky do sbírky u nejluxusnějšího hotelu na světě - Burj Al arab ve tvaru plachetnice postaveném na uměle vyzdvižené půdě na moři. Nakonec míříme k našemu poslednímu nočnímu cíli zde - nejvyšší budově na světě - Burj Khalifě. Když nás řidič vysadí přímo pod ní, působí na nás tato obří stavba zespodu opravdu megalomanským dojmem. Zde máme objednané lístky na východ slunce do 124 patra na vyhlídkovou terasu.

Vchod do Khalify a přepážku At the top s automaty na lístky v obrovském Dubai mall jsme našli kupodivu docela rychle, měl jsem obavy, že na to bude hodina málo. Konečně dostáváme měsíc dopředu objednané lístky a procházíme směrem ke vchodu do mrakodrapu dlouhými temnými tunely sloužícími mimo jiné k prezentaci jedinečnosti Khalify samotné. Lcd tv a rekvizity míjené cestou nám znázorňují její postupnou stavbu. Na stěnách běží projekce symbolů emirátů podkreslené arabskou hudbou. Výjezd výtahem připomíná scénu z nějakého scifi. Uprostřed úplné tmy se na lesklých černých stěnách výtahu míhají ve zrychlujícím se tempu modré digitální symboly a my se řítíme v objetí audiovizuální projekce neuvěřitelnou rychlostí vzhůru, až nám zaléhají uši.

Pohled z Khalify na osvětlenou noční Dubai je takřka dechberoucí. Okolní mrakodrapy nám nyní shora připadají jako trpaslíci, některé z nich jsou však opravdu nádherné a jejich špičaté věže jsou zakončeny zapletenými kovovými hroty připomínající pouštní bodláky. Daleko pod námi leží rozsáhlé Dubai mall obklopené obrovskými bazény se slavými dubajskými fontánami. Ty se rozsvětcují bílým světlem o přetváří vodotrysky vody v mohutné barevné proudy, z více jak půlkilometrové výšky to však vypadá jako pouhé prskání prskavek. Nad námi věže mraodrapu pokračují ještě pár desítky pater vzhůru. Celková výška Burj Khalify je 820 metrů. Po dlouhém čekání a kochání se světly pod námi začíná na obzoru svítat. Všechno náhle zalije oranžové světlo a obzor se vybarvuje do ruda. S vycházejícím sluncem se mění barva mrakodrapů a bazény s fontánami ožívají tyrkysovými barvami. Východ slunce na Khalifě předčil všechna naše očekávání. Opravdu to stálo za to.

Sjíždíme výtahem dolů a v rychlosti se ještě utíkáme kouknout na akvárium ve druhém patře mallu se stovkami tuňáků, rejnoků a vskutku velkých žraloků. Sem bych se bez klece rozhodně potopit nechtěl. Je přibližně osm ráno našeho času. Bereme si poslední taxi na letiště, kde krátce po zalehnutí na lehátka usínáme únavou, až nám nakonec málem uletěl navazující přípoj. Nyní nás čeká osmihodinový let do Manily, kde se snad konečně po dvou dnech pořádně vyspíme.

Kolem půlnoci dosedáme na runway na mezinárodním letišti Ninoy Aquino v Manile. Konečně potkáváme Pepu a náš team je kompletní. Dozvídáme se od něj, že celý den po Manile chodil pěšky a navíc přes zdejší slumy. Docela odvaha. Už tu má dokonce i pár kámošů. Necháváme se dopravit taxíkem do hotelu. Řidič nás pěkně natáhl, bůhví, jestli to je vůbec taxikář, k okrádání cestujících má dokonce i komplice - bohužel se ani s jedním nedá vyjednávat a hlavně mají naložené naše kufry, tak nám nezbývá než zaplatit naprostro přemrštěnou částku i vymyšlený terminal fee. Lepší než skončit někde postřelení v příkopě nebo v lepším případě bez kufrů. Noční Manilou se řítíme k zabookovanému ubytování. V ulicích vládne pro zdejší lokalitu tradiční chaos, na zemi se válí žebráci, kolem burácejí neustále troubící tricykly, děcka hrají basketball a dělníci stavící spojovací silnice mezi terminály občas něco kopou a občas polehávají mezi babánovníky a pod palmami kolem silnice. Ze sloupů mezi domy a ulicemi se houpou tisíce prověšených a řádně zasukovaných elektrickách kabelů. Z polozimprovizovaných příbytků z plechu a papundeklů visí nad silnici věšáky se schnoucím prádlem. Mezi pouličními stánky s nejrůznějším jídlem pobíhají tucty psů a polonahých dětí. Také doprava tu má něco do sebe. Pravidla zde nikdo nedodržuje, Filipínci se motají v burácejícím provozu na silnicích a odvážně přebíhají několikaproudové silnice a bezhlavě se vrhají do křižovatek - pěšky i na nejrůznějších dopravních prostředcích od zrezivělých kol po koňské povozy. Občas tu nějaký policista s brokovnicí hlídá nějaký ten luxusnější klub či restauraci. Klasický obrázek města. Téměř patnáctimilionová Manila má však i luxusní a bezpečné krásné čtvrti s mrakodrapy, zelené parky, největší obchodní centra a kasina na světě, obří zábavní parky, španělské kostely i nádherné golfové hřiště. My se tu však příliš zdržovat nechceme. Nejraději bychom už byli někde na ostrovech.

Ubytováváme se poblíž domácího terminálů v Salem domestic guesthouse. Bezzubý nosič zavazadel se sápe po mém kufru a ochotně ho za pár pesos odnáší k hotelu. Ubytování je základní, ale na přespání na prvních pár hodin v zemi to stačí. Nemáme sice na pokoji okna, vše je ale čisté a klimatizace ale funguje - na můj vkus možná až moc intenzivně. Pod hotelem právě probíhá i přes pokročilou hodinu divoká párty. Zdejšího času jsou asi tři hodiny ráno. Zdola na nás volají sympatické Filipínky, my jsme však po dvou dnech cestování bez spánku a po trajdání noční Dubají docela vyřízení, tak se nikomu z nás dnes do žádné party moc nechce. Součástí hotelu je i zubní ordinace, která vypadá spíš jako nějaká trafika. Tam bych rozhodně zavítat nechtěl. V poněkud svérázné restauraci přes ulici si dáváme jídlo. Vybírám si rýžové nudle s kuřecím masem. Když mi náctiletý roznašeč jídla vysvětluje název pokrmu, zní to jako Passy big hund. Doufám, že se psem to nemá nic společného. Nemají tu však populární fresh mango juice a tak měníme lokál. Sousední stylovou restauraci hlídá týpek s brokovnicí. Dáváme si výtečné ovocné shaky a mangový džus, klimatizace tu však jede na maximální výkon, takže se tu nedá příliš dlouho vydržet. Obecně je zde ve všech restauracích i obchoďácích šílená zima. To samé platí i o letišti. Člověk sem jede za teplem a nakonec je všude v interiérech pomalu osmnáct stupňů. Přitom venku není v noci nijak extra vedro ani dusno. V podstatě příjemné klima jako v nejteplejších letních dnech u nás doma. Přes den tu teplota kolísá mezi 28 a 30 stupni. Pochybnou večeři zapíjíme na pokoji slivovicí a ukládáme se ke spánku. Ani dneska toho moc nenaspíme, při troše štěstí možná takové tři hodiny. Ráno nás totiž čeká výlet do Manila ocean parku, kde máme domluvený ponor do akvária. A ráno už vlastně skoro je. Celou noc se za dveřmi intenzivně ozýval záhadný zvuk připomínající kvedlání vařekou v záchodové míse, spánku jsme tady tedy taky moc nedali. Probuzení je kruté, nezbývá ale než vyrazit do města. Na akvária se těším.

Ráno vyrážíme tentokrát ověřeným hotelovým taxíkem do mořského parku v Manile. Taxikář je milý starší chlapík, který má až neuvěřitelný přehled o Evropě, o Americe, zná dokonale všechny italské sopky, pamatuje si letopočty, olympiády, české sportovce a kromě angličtiny mluví taky arabsky. Klobouk dolů. Příjemně jsme si s ním poklábosili a cena taxíku je o nulu menší než včera, přitom dvakrát delší úsek. Dokonce na nás počká před parkem, až se vrátíme z atrakcí.

Před Manila ocean park se dnes tlačí davy lidí, většinou mladých filipínců, kteří jsou zde se školou. Fronta však ubíhá rychle. Park byl vybudován teprve nedávno, chlubí se hlavně velkým akváriem s podvodním tunelem, žraločím akváriem, lvouní show a exhibicí nejrůznějších druhů medúz v barevně nasvícených vodních nádržích. Jsou tu i tučňáci v přilehlé části Antarktica. Můžete se tu potopit v aqualungu do hlavního akvária nebo se mazlit s velkými ochočenými rejnoky. Původně jsem si chtěl objednat ponor mezi žraloky. Měli tu totiž obrovského žraloka tygřího. Teď už však atrakci park nenabízí a ani tygří žralok tu už není. Asi se tam už něco semlelo a někoho „kósl“. Nakonec zvítězil ponor do hlavního akvária nad setkání s rejnoky doslova tváří v tvář s brouzdališti.

Vyzvedáváme lístky na atrakci zabookované předem online na stránkách parku s v rychlosti si ještě prohlížíme akvária. Pak se přesouváme do druhého patra k hladině hlavní nádrže. V ní je spousta rejnoků trnuch, siby, murény, obrovští netopýrníci, kanicové i velká napoleon fish. Dokonce je tu i jeden druh žraloka, který má skoro tři metry. Na Honzu už jde při pohledu na zčeřenou hladinu akvária mírná nervozita. Dostáváme instrukce pro komunikaci ve znakové řeči v případě problémů a fasujeme neoprény. Je to však v takové rychlosti, že si všechny ty pokyny sotva pamatujeme. Ihned po východu z převlékací kabinky oba Filipínci při pohledu na nás vybuchnou smíchy - oba jsme si totiž neoprény nasadili opačně. Cestovní únava a časový posun holt dělají svoje. Sotva jsme se oblékli, kolem sestupného žebříku do nádrže se na hladině začaly prohánět tři obří murény. Jako by se těšily na čas krmení. Každá má dobře přes dva metry. Moc se mi tam mezi ně dolů nechce. Dostáváme helmy a tradá dolů. Instruktor nás vede nádrží, nutí nás chvílemi klečet a chvílemi se otáčet a pózovat při focení. V tunelu na dně akvária si nás fotí bezpočet návštěvníků parku. Nad hlavami nám přelétají desítky rejnoků, zvědavé murény se nám proplétají pod nohama a kolem krouží velký žralok. Tenhle druh má však dobrácký pohled, tohohle žraloka se nebojíme. Někdo nad námi sype krmení a my jsme náhle zahalení oblakem ryb. Jedna obří muréna mi vlezla na záda a v aquanautu na ni nevidím, tak z toho nemám zrovna nejlepší pocit. Jen doufám, že nebude příliš přítulná a nevleze mi pod helmu. Potápeč nás shora natáčí a fotí, jsme zvědaví na fotky.

Čas kvapí a my ještě stíháme projít expozici medúz a už musíme zpět na letiště. Tam však zjišťujeme, že náš dnešní let byl nejprve zpožděn a poté i zrušen. V Manile musíme zůstat ještě jednu noc. Cebu pacific nám však zaplatili slušný patnáctipatrový hotel v koloniálním stylu. Večer ještě vyrážíme do obřího obchoďáku Robinson´s poblíž hotelu. Má několik pater, nemáme šanci to tady ani projít, na to bysme potřebovali celé hodiny. Jdeme tedy alespoň fotit do sámošky v přízemí tropické ovoce. Většinu z něj jsme nikdy v životě neviděli. Ostatní na nás hledí jak na blázny - asi jako by si u nás Japonci fotili v supermarketu mrkve. Na spánek máme opět jen pár hodin, musíme vstávat ve čtyři na náš ranní let na ostrov. Zítra se tam snad už konečně dostaneme.

Ostrovy Busuanga a Coron, pár faktů na úvod

Busuanga je hlavním a také největším ostrovem souostroví Calamianes ležícím severně od Palawanu a jihozápadně od ostrova Mindoro. Hlavním centrem všeho dění zde je malá rybářská vesnička Coron situovaná na jižním pobřeží ostrova, kde žije naprostá většina místní populace. Sem se soustředí veškeré ekonomické aktivity domorodců a také většina ubytovacích kapacit a restaurací a barů na ostrově. Vesnička má rozsáhlé molo, odkud se vyráží na lodičkách bankas za zdejšími atrakcemi na moři - hlavně pak ke stejnojmenému ostrovu Coron na obzoru, ke korálovým útesům, malebným tropickým ostrůvkům či k nejrůznějším vrakům roztroušeným v pobřežních vodách.

Prvními obyvately ostrovů byly kmeny Tagbanuas patřící ke druhé vlně Indonésanů, kteří sem migrovali před více než 5000 lety. Byly to kočovné kmeny plavící se po moři, jejich příslušníci se živili převážně rybolovem a příležitostně zemědělstvím. Tagbanuové dodnes zůstávají hlavní etnickou skupinou obývající tyto ostrovy. Své tradice si dodnes pečlivě střeží. Nyní žijí domorodci téměř výhradně z turistického ruchu, který se zde postupně začíná rozvíjet - hlavně díky přítomnosti nespočtu atraktivních potápěčských lokalit. Většina zdejších ostrovů si dodnes zachovává naprosto panenský ráz - přispívá k tomu jak relativní odlehlost a izolovanost ostrovů, tak nepřístupnost vnitrozemí - zejména nejkrásnějšího ostrova Coron s typickými palawanskými strmými vápencovými skalami. Bělostné pláže a tyrkysové laguny ostrova Coron jsou dosažitelné pouze po moři.

24. srpna 1944 byly u ostrova Busuanga americkým námořnictvem bombardovány dopravní a zásobovací lodě japonské flotily hledající úkryt ve zdejších tropických vodách. Některá jejich vraky, nyní osídlené mnoha mořskými živočichy, zde leží v poměrně malých hloubkách. Ostrovy jsou proto vyhledávány potápěči z celého světa. Mnoho ze zdejších vraků jsou dostupné i pro zdatnější šnorchlaře. Vrakové potápění je zde dokonce jedno z nejlepších na světě. Potápěčům se tu k prozkoumání nabízí hned deset unikátních vraků - Black Island Wreck, Taiei Maru, Akitsushima, Gunboat, Kyokuzan Maru, Kogyo Maru, Irako, Mamya Maru, Tangat Wreck a East Tangat Wreck. Většina z nich se nachází na jižním pobřeží ostrova Busuanga. Kolem hlavního ostrova se rozrůstají též hojné mangrovové porosty.

Ostrov Coron

Pohádkový ostrov Coron ležící několik desítek minut plavby jižně od mola hlavního ostrova nabízí k prozkoumání mnoho nádherných pláží s bílým korálovým pískem sevřených mezi černými rozeklanými vápencovými skalami. Proslavil se však zejména svými jezery s až nappřirozeně tyrkysovými lagunami. Na ostrově se nachází třináct, kaskádovitě se svažujících, úchvatných jezer, pouze dvě jsou přístupná veřejnosti. Hlavními atrakcemi zde jsou jezera Kayangan lake a Barracuda lake, dále Banol beach, Twin lagoon a mnoho míst ke šnorchlování. Na ostrově je mnoho geotermálních pramenů, které ohřívají také vodu v jezerech. Čím hlouběji se zde potopíte, tím je voda teplejší.

Banol beach na ostrově Coron je jednou z nejkrásnějších pláží v oblasti. Je dostupná krátkou plavbou z mola. Je to nádherná pláž s bílým pískem obklopená tyrkysovou lagunou a černými vápencovými útesy, nad kterou se sklánějí bíle kvetoucí stromy Kalachuchi. Na pláži leží chatičky Nipa nabízející ochranu přes tropickým sluncem při poledním pikniku. Poblíž leží Skeleton Wreck island se starým vrakem a rovněž známá Atwayan beach s chatičkami pro piknik a volejbalovým hřištěm. V okolních vodách se nachází nádherné korálové útesy. Pláž 69 opodál se sice Banol beach nevyrovná, ale je na ni vstup zdarma, pokud připlouváte směrem od jezera Kayangan. Není tak udržovaná jako ostatní pláže, zato tu najdete větší soukromí. Musíte si ale dát pozor na medúzy v okolních vodách!

Jižně od ostruvů Busuanga a západně od ostrova Coron leží mnoho dalších, větších či menších ostrovů a ostrůvků.

CYC island leží v těsné blízkosti mola na ostrově Busuanga. Je to maličký ostrůvek s jedinou pláží v okolí, kde je zadarmo vstup. Na všech ostatních plážích na hlavních trasách se - světe div se, zde uprostřed ničeho - vybírá vstupné asi 100 pesos. Úlně jižně se pak rozprostírá ostrov Culion, který dříve sloužil jako kolonie pro nemocné s leprou. Je zde i malé lékařské muzeum.

Ostrov Malcapuya je jedním z nejkrásnějších ostrůvků v oblasti. Nabízí úchvatnou pláž s pískem tak jemným a bílým, že může konkurovat i tomu na bílé pláži proslulého ostrova Boracay. Narozdíl od něj zde však budete s největší pravděpodobností úplně sami. Podobně je na tom ostrov Banana, na kterém se nachází rovněž nádherná tropická pláž. Ostrov je navíc známý obřími pacifickými lasturami. Ostrovy Malcapuya a Banana jsou již hodně vzdálené od Coronu, rozhodně však stojí za návštěvu.

Siete Pecados - místo známé především díky lokální TV show o mořské panně je nejlepším místem pro šnorchlování v okolí ostrova Coron. Nachází se zde nádherné korály a mnoho druhů útesových ryb. Doporučená doba pro šnorchlování je mezi jednou a druhou hodinou odpolední, ráno zde může být velmi silný proud. Pověst říká, že zde utonulo sedm dětí, které se sem snažily doplavat z hlavního ostrova.

Sangat Island je velký vápencový ostrov se strmými skalami a útesy a s krásnými plážemi, poblíž kterých se nachází většina vraků z druhé světové války v oblasti. Na ostrově leží krásný, avšak poněkud drahý, nově postavený resort v domorodém stylu. Můžete se tu ubytovat v klasických chatkách kubo na kůlech na pláži, v bungalovech v zahradě nebo v luxusní vile na vrcholu kopce. Větší skupinky si mohou pronajmout další velkou vilu s mimořádným soukromím, kde se mohou sprchovat v přírodní koupelně přímo pod místním vodopádem. Milovníkům romantiky resort nabízí též vilku u izolované pláže na opačné straně ostrova, kde si každý může zahrát na Robinsona Crusoe. Resort má též vlastní potápěčské centrum a organizuje výlety na okolní ostrovy i ponory k historickým vrakům kolem ostrova. Na ostrově se nachází též horké termální prameny.

Přílet na ostrovy

Brzy ráno vyrážíme transportem na letiště a airbusem Cebu pacific přelétáme na ostrov Busuanga. Za letu si vychutnáváme úžasný východ slunce nad vulkánem Taal, který má dva krátery. V tom vnějším je velké jezero, uprostřed kterého je další, menší kráter s druhým jezerem. Poslední dobou je však sopka aktivní a z kráteru občas uniká láva. Turistům je zde nyní proto vstup zakázán.

Ostrov Busuanga nás vítá exotickým pohledem z ptačí perspektivy. Mohutné zvrásněné hory a hnědé kopce ohraničují svěže zelené pláně pokryté trávou a mohutnými stromy. Na pobřeží se blýskají bílé pláže. Je to trochu jiný pohled než jinde na Filipínách. Nikde ani palma. Spíše mi to připomíná Tanzánii, hory v pozadí zase působí dojmem, jako bysme přistávali někde na Havaji.

Po přistání na nás čeká hotelový minivan, kterým brázdíme zelenou krajinu vstříc našemu ubytování. Kopce uprostřed džungle porostlé uschlou trávou jsou dost podobné Čokoládovým kopcům na Boholu.

Vítá nás náš resort La natura. Je to malý komplex stylových bungalovů v tropické zahradě s bazénem. Před naší chatkou roste spousta stromů kešu, jejichž plody krásně voní a padají nám před terasu. Kešu jsou specialitou ostrova, pěstují se tady ve velkém. Velký zelený plod po dozrání zežloutne. Je však dost kyselý. Kešu oříšek na něm se musí nejprve rozseknout mačetou a teprve poté se praží. Bazén lemují placaté banánovníky. Resort je opravdu krásný, nikde ani stopy po tajfunu Yolanda, který ostrovy masivně zasáhl na podzim 2013. Tehdy tu byli i nějací mrtví. Personál působí velice příjemným dojmem, opravdu se o nás starají. Zdejší přívětivost personálu i celková ochota místních se ani zdaleka nedá srovnávat s tou u nás doma.

Bereme si tricykl a hrbolatou cestou se řítíme do městečka, kde si dáváme čerstvý kokos a objednáváme výlet na následující den. V uličkách kolem vládne tradiční chaos, drnčí zde tricykly a motorky, neustále kokrhají kohouti a všude je pořádný nepořádek. Na obzoru na moři se však tyčí úchvatné útesy ostrova Coron, na kterém bude vypadat všechno úplně jinak. Už se na první zítřejší výlet pořádně těšíme. Dnes toho už moc nestihneme. Dáváme si pozdní oběd v jedné z restaurací a poté se necháváme odvézt vykoupat k horkým pramenům za městem. Volíme rychlejší cestu lodí kolem pobřeží ostrova.

Maquinit Hot spring je hlavní atrakcí ostrova Busuanga poblíž městečka Coron. Místo je dosažitelné jak dvacetiminutovou plavbou lodí, tak krátkou jízdou tricyklem z města. Ze skály zde vyvěrají horké geotermální prameny vytvářející přírodní jezírka kaskádovitě spadající do moře uprostřed bujných porostů mangrovníků. Jsou to jedny z mála slaných horkých pramenů na světě. Místo je oblíbené zejména večer. Voda zde má teplotu až 42 stupňů Celsia. Pramen je spojený s horkými prameny vyvěrajícími do jezer ostrova Coron. Jsou to jediné horké prameny na Filipínách.

Po mostě z dřevěných prken vcházíme ke vstupu a platíme poplatek asi 150 pesos. Po chodníčcích nad vodou plnou mangrovníků míříme k jezírkům. Voda je zde opravdu horká, dlouho se v ní vydržet nedá. Rácháme se v poloslaných jezírcích pod minivodopády a dáváme si zdejší silné pivo Red horse, které má asi šest procent alkoholu. Pak se necháváme odvézt lodí zpět a tricyklem míříme do resortu. V noci nám v chatce šílené kvákal nějaký velký gekon. Zvuk je to dost strašidelný a intenzivní, připomíná kvákání opravdu velké žáby až skřeky nějaké velké opice. Zvuky jako z Jurského parku! Tento druh gekona taky není žádný drobeček - měří až několik desítek centimetrů. Usídlil se někde na stropě chatky. V pět ráno začínají pro změnu masivně kokrhat kohouti. Přesto je to první noc, kdy jsme se konečně pořádně vyspali.

První výlet na ostrov Coron

Dnes nás čeká první výlet na ostrov Coron. Brzo ráno vyrážíme tricyklem do města, kde jsme si v místní kanceláři Coron galeri objednali plavbu po severním úseku ostrova. Místní zde opravdu časně vstávají. Ani se jim nedivím, když kohouti houfně kokrhají už někdy od pěti. Navíc tu ráno opravdu hlasitě koncertuje zdejší exotické ptactvo a za naší chatkou pravidelně pohvizduje velký papoušek. Cestou potkáváme spoustu nastrojených dětí v uniformách chystajících se do školy. Život ve městečku je v plném proudu.

Na molu potkáváme naše dnešní spolucestující - filipínsko-americký pár, žijící v LA a tři filipínské dámy, které sem na tři dny zavítaly na dovolenou. Jedna z nich je velice komunikativní a hned se s námi dává do řeči. Filipínci milují cestování po svých ostrovech. Při sebemenší příležitosti ve dnech volna ihned podnikají výlety do nejrůznějších provincií země a na ostrovy a ostrůvky. Mají jich tu koneckonců přes sedm tisíc. Doporučují nám ostrov Davao a město Vigan, které se od letoška řadí mezi nové divy světa. Podobá se středověkému Španělsku s koloniálními dlážděnými ulicemi, po kterých jezdí kočáry s koňskými povozy.

Konečně vyplouváme. Před námi se majestátně vyjímá ostrov Coron. První zastávkou je však ještě maličký ostrůvek CYC s krásnou pláží, kde asi čtyřicet minut fotíme, lenošíme a koupeme se v mělkých vodách. Z pláže opět vyrůstají jako bonsaje nádherné mangrovníky s vysokými a hluboce zapuštěnými kořeny do písku. Lodivod nás upozorňuje na ropušnice, které hojně obývají zdejší mělčiny.

Po další krátké plavbě kotvíme u Twin peaks lagoon, kde krátce šnorchlujeme. Než stačíme nasadit masky, poblíž lodi se nadechuje obří kareta. Korálové útesy jsou zde mimořádně krásné a nezničené. Šnorchlování je zde celkově asi zatím nejlepší na Filipínách, kde jsem kdy byl. V moři plave velká spousta nežahavých medúz. Sem tam nás ale popálí nějaká ta žahavá. Naštěstí to nejsou čtyřhranky. Filipínky se s námi fotí a neustále s námi o něčem klábosí.

Po chvilce kotvíme v krásné zátoce Hidden lagoon, která už dávno není skrytá. Voda je zde mělká a křišťálově čistá. Opět zde roste mnoho mangrovníků. V pozadí se k nebi vypínají vysoké palawanské skály ostrova. Obeplouváme skalnatý mys a před námi už za tyrkysovou lagunou s korálovým útesem oslnivě svítí Calachuchi neboli Bulungan beach. Calachuchi jsou bíle kvetoucí stromy s nádhernými květy, které se sklánějí nad pláž. Zde se sluníme a dáváme si skvělý oběd s filipínkami. Poprvé ochutnáváme mořské řasy. Po chvilce zkoumání zjišťujeme, že ona příjemná filipínská lady - světe div se - zřejmě vlastně vůbec žádná lady není. Tohle bych čekal spíše někde v Thajsku.

Po obědě ještě šnorchlujeme na korálovém útesu před pláží a následně vyplouváme k největší atrakci na ostrově - jezeru Kayangan. Připlouváme do modré laguny, kde kotví několik loděk bancas. Z dřevěného mola musíme vystoupat vzhůru na vyhlídku, odkud se nabízí nádherný zpětný pohled na modrozelenou lagunu s vápencovými skalami. Je zde i malá jeskyně s netopýry. Následně sestupujeme cestičkou džunglí po schodech k samotnému jezeru. Pohled na něj nám vyráží dech. Jsou to vlastně takové asijské Plitvičky bez lidí. Koupeme se v nádherně čisté vodě, která je prý nejprůzračnější v celé Asii. Viditelnost pod vodou je tu až neskutečná. Po chvilce focení se vracíme zpět a vyplouváme zpět do přístavu ve městě.
‌ V resortu si večer dáváme místní filipínskou národní specialitu - pekelně pálivé Bicol express. Je to vlastně vepřové s krevetovou omáčkou opečené na feferonkách. Navíc opravdu pořádná porce, pěkně s ní bojujeme. Z dálky se ozývají zvuky džungle a také šíleně falešný zpěv nějakého podnapilého karaokisty z některého ze vzdálenějších resortů. Má až neuvěřitelnou výdrž a také pořádně dlouhé songy. Když kolem jedné hodiny ranní konečně dozpívá, opět začne hlasitě kvákat gekon. Asi láká samičku. Za pár hodin spustí zase kohouti a hned následně místní ptactvo a papoušek. Kvalita spánku v tomhle ráji není tedy nic moc, ale snad si brzo zvykneme.

Barracuda lake

Další den jsme zvolili výpravu na vzdálený jižní ostrov Malcapua, výlet byl však pro špatné povětrností podmínky na moři zrušen. Kolem hlavního ostrova je ale voda jako olej. Měníme proto plány a objednáváme si výlet na zbytek atrakcí ostrova Coron. Po chvilce čekání v kanceláři vyplouváme. Ze sousední loďky se ozývají místní hity připomínající tak trochu songy Standy Hložka z diskopříběhu.

Nejprve kotvíme opět u Siete pecados, což v překladu znamená sedm. Zde kolem strmých vápencových skal a ostrůvků krátce šnorchlujeme. Korálové útesy jsou tu nádherné, moře je však plné medúz - naštěstí těch nežahavých. V sasankách se schovávají černí klauni. Želvu jsme už ale nenašli.

Po šnorchlování vplouváme do další z lagun ostrova. Tentokrát je laguna obklopená špičatými vápencovými skalami ostrými jako nože připomínající bránu do Mordoru z Pána prstenů. Na dřevěných trámech stojí do sklály zapuštěná proutěná chýše a odtud dál už vedou jen dřevěné schody mezi skalami. Na nejvyšším vrcholu se nám přes zelené listy tropického stromu připomínající vzrostlou magnolii otevírá úžasný pohled na další z místních jezer - vyhlášené Barracuda lake. I tohle nám připomíná Plitvičky. Voda je tu neskutečně modrá a hlavně hluboká. Skály okolo jezera strmě spadají do hlubin. Na dno není možné dohlédnout, hloubka je tu až strašidelná. Pod hladinou působí ostré vápencové skály rovněž majestátně.

Na oběd připlouváme do malebné zátoky na ostrůvek poblíž pobřeží Coronu. Zde konečně vidíme i nějakou tu kokosovou palmu a také krásné exotické stromy s ostře červenými listy. V mělkých vodách podél pláže se mezi řasami prohánějí zelení mořští koníčci. Před obědem se někteří Filipínci modlí, všudypřítomné křesťanství se zde nezapře. Během oběda opět klábosíme s našimi dnešními spolucestujícími z Manily. Diví se, že umíme tak dobře plavat. Filipínci totiž paradoxně plavat moc neumí. Na všech loďkách mají vesty a ve vodě se s nimi jen tak plácají. Náš lodivod naši dnešní partu vždy nad korálovým útesem táhne na záchranném kruhu. Podobně jsou na tom s plaváním Korejci, ti mají někdy oblečené i dětské nafukovací rukávky. Rovněž v našem hotelovém bazénu se vždy někdo šíleně plácá. Zřejmě se teprve učí plavat. Jinak jsou tihne filipínští cestovatelé asi poměrně movití - mají nejdražší samsungy, nejlepší rush guardy do vody a fotí drahými foťáky s obřími objektivy. Mnoho z nich tu má i gopro. Mluví směsí Tagalogu, angličtiny a španělštiny. Rovněž při focení odpočítávají španělsky - fragmenty španělštiny jim zůstaly ještě z kolumbijských dob za španělské nadvlády nad ostrovy. Mnoho ostrovanů dokonce i jako Španělé vypadají. Velké ryby na oběd, které znám z Egypta, chutnají s jakýmsi zvláštním lilkem výtečně. Okolo melounu dotěrně poletují zvláštní černí sršni. Chvilka opalování uplyne jako voda a pokračujem dál.

Nyní zastavujeme u velkého korálového útesu poblíž mangrovníků rostoucích okolo jednoho ostrůvku nedaleko městského mola. Zde je prý největší šance vidět mořské želvy. Tentokrát tu však nebyly. Kolem ostrova - zejména u ostrůvků na západě a také na severním pobřeží Busuangy se nachází místa, kde se pravidelně přicházejí pást mořské krávy kapustňáci. Některé resorty organizují přímo „dugong watching“ výlety. Občas zde kolem pobřežních vod propluje i žralok obrovský. Bělocípí i černocípí žraloci jsou tu též občas k vidění.

Poslední zastávkou dnešního dne je ostrov ležící přímon naproti Coronu, kde nahlížíme zblízka na život ve zdejší vesnici. Ostrov je stále ještě někde poničený tajfunem Yolanda. Evropská unie a nejrůznější fondy zde však pomohly postavit mnoho nových domů ze speciálních ekologických materiálů a také nové betonové molo. To staré dřevěné vzalo za své během tajfunu. Místní lidé zde na ostrově žijí skromně a nemají toho mnoho. Jsou však velmi pracovití a o svůj ostrůvek se starají. Míříme zpět do přístavu a na druhý den si objednáváme výlet na vzdálenější jižní ostrovy.

Ostrov Banana a Malcapuya

Dnešní výlet si domlouváme soukromě s místními, kteří nás odchytili a nabízeli své služby už hned první den pobytu na ostrovech. O výlety a turisty se tu každý přímo pere, turismus jen zde pro domorodce hlavním zdrojem obživy. Hledáme organizátora výletů - Raye - v jeho kutlochu ve čtvrti podobné klasickému slumu poblíž hlavní třídy. Vždy je oblečený v basketbalovém dresu. Tento sport tu opravdu hodně frčí, na každém rohu je nějaké hřiště.

Dnešní výlet je soukromý, takže si musíme ještě na tržnici nakoupit jídlo. Kupujeme proto rýži, banány a manga, koření, uhlí a tři ryby podobné tuňákům, které stály dohromady směšných čtyřicet korun. Na tržnici se tu dají pořídit i obří tuňáci a další ryby, krabi, humři, uřezané prasečí hlavy či nejrůznější druhy ovoce a zeleniny. Poté s naší tříčlennovu výpravou vyplouváme na nejkrásnější jižní ostrovy Malcapua, ostrov Bulog a Malaroyroy a Banana island. Ostrovy jsou vzdálené asi hodinu a půl až dvě hodiny plavby. Po celou dobu obdivujeme na levoboku exotickou siluetu a drsnou krásu ostrova Coron. Zdálky to vypadá, jako by byl Coron porostlý borovicemi. Cestou míjíme menší či větší loďky bancas směřující na jih.

Po dlouhém plavení se na obzoru začínají objevovat ostrovy s bělostný́mi plážemi. Tato nádhera se nedá popsat slovy. Bílý písek a modrozelené laguny tvoří ostrý kontrast s vysokou tmavou siluetou ostrova Coron, který z tohoto pohledu vypadá jako thajské Phi phi. Kotvíme u nádherné pláže spolu s ostatními bancas. Je to tu opravdový ráj. Z několika vyhlídek obdivujeme barvy korálových útesů i zdejší pláže, které vybíhají v dlouhé písečné výběžky do moře a směrem k luxusnímu resortu ležícím na protějším ostrůvku. Po půlhodince focení a trajdání po ostrůvku Malaroyroy se opět naloďujeme a míříme k dalšímu ostrovu.

Zanedlouho nás vítá překrásný Banana island s další bílou pláží lemovanou kokosovými palmami. Ty na Filipínách vidím po delší době. Zatímco třeba takové Siargao byl samá palma, na Coronu kokosové palmy téměř nejsou. Ihned na ně proto šplháme a fotíme se. Na ostrově je možné za poplatek i přespat - kdybychom tu neměli tak nabitý program, vůbec bychom neváhali. V dřevěných přístřešcích na pláží si dáváme skvělý oběd a poté šnorchlujeme na house reefu. Množství ryb je tu užasné, našli jsme i mnoho klaunů ukrytých v sasankách.

Poslední zastávkou je klenot dnešního výletu - pohádkový ostrov Malcapuya. Robinson Crusoe by se měl natáčet právě zde! Kotvíme na západní straně ostrova a po malé cestičce přes kopec se přesouváme na hlavní pláž. Ostrov má několik pláží a několik kopců s úžasnými vyhlídkami, rostou zde překrásné cizokrajné stromy a nejkrásnější hlavní pláž je lemovaná spoustou kokosových palem. Bílý písek je jemný jako mouka, skoro jako na ostrově Boracay. Severní pláže a skály Malcapuy mi dost připomínají malebné mayské letovisko Tulum na Yucatánu. Roste tu dokonce i podobná vegetace. Hlavní pláž pozvolna spadá do akvamarínové laguny s mělčinami plnými obřích lastur, kterými je ostrov proslulý. Nikdy bych neřekl, že u takové bílé pláže může být tak nádherný korálový útes. Většinou má tento typ pláží jen písčité mělčiny chudé na podmořský život. Tady to naopak přímo žije - jsou tu velká hejna ryb, bodloci, jehly, soltýni, titáni, hejna komorníků a praví a nefalšovaní klauni typu „Nemo“ se třemi pruhy. Ostrov Malcapua je zkrátka dokonalý.

Cesta zpět na Busuangu je dost zdlouhavá a vyčerpávající, neboť se zdvihl místní odpolední vítr Amihan a na moři vznikly vlny. Voda stříká do všech stran a nás ofukuje studený vítr. Zabalení v ručnících a pláštěnkách se podél pobřeží Coronu plavíme zpět do městečka.

Žraloci, vraky a filipínské Maledivy

Dnes jsme si s místními zamluvili výlet na ostrůvek Pass island a na vrak Lusong gun boat. Nabíjíme proto foťáky naplno, za 150 pesos si pronajímáme ploutve a vyrážíme na tržnici, kde nakupujeme zeleninu, rýži, uhlí, krevety, olihňě na gril a obrovskou rybu Mahi mahi. Téměř metrová ryba zde na naše stojí asi 150 korun, u nás by taková stála tisíce. Na trhu mají i nejrůznější kraby, obří sépie a bezpočet dalších plodů moře. Naší dnešní průvodkyní bude Rayova sympatická a věčně usměvavá žena Joan. Ještě podepisujeme nějaké papíry s iniciály, bez kterých prý není možné výlet podniknout a krátce na to vyplouváme. Joan nám vykládá o své rodině a její agentuře zprostředkující výlety a vyptává se na naši malou zemičku. Ukazujeme jí fotky Prahy a líčíme, jak je u nás doma momentálně sedm stupňů pod nulou a třicet centimetrů sněhu. Tady na Filipínách sníh neznají.

Dnešní první zastávkou bude potopený japonský vrak, ihned se proto obezřetně ptáme na žraloky. K našemu zděšení nám Joan líčí skutečný příběh, který se stal jednomu jejímu známému před dvěma lety. Její manžel občas pracuje na odlehlém ostrově Linapacan. Ten je už velmi vzdálený od Coronu a leží na otevřeném moři, kde mohou být obrovské vlny. Tehdy tam jejich známý vyplul na malé loďce backa se svou rodinou - strýčkem, jeho dcerami a dalšími členy rodiny. Na otevřeném moři se tehdy jejich loďka ve vlnách převrátila. Do strýčka se hned vzápětí zakousl ohromný žralok. Ostatní žraloci připluli následně z okolí a nebohou rodinku roztrhali na kusy. Přežili jen dva lidé z celkové devítičlenné posádky. Joan nás však uklidňuje, že tihle velcí žraloci zde mezi ostrovy nejsou. Nezbývá nám než jí věřit. Současně ale dodává, že ona sama viděla včera v mělké vodě u pláže dvoumetrového žraloka u ostrůvku Malcapuya, kde jsme včera ve stejnou dobu také šnorchlovali. Tento zážitek nám však naštěstí unikl. Na vrak se proto vyzbrojuji „žraločí tyčí“ v podobě teleskopického nástavce na gopro, kterým budu případné zájemce o pozdní snídani doufejme zdárně odstrkovat.

Míjíme několik pláží a soukromý ostrov Sangat, kde se nachází krásný drahý resort postavený v domorovém stylu. Ostrov prý patří nějakému cizinci. Kolem jeho vod leží hned několik vraků, tam však pojedeme jindy. Ptáme se, kolik tady tak stojí ostrov. Joan nám tvrdí, že kdo chce na Filipínách koupit ostrov, musí si nejprve vzít nějakou Filipínku. Tak zní formální pravidla země.

Po chvilce přijíždíme k malé pláži, kde se v mělkých vodách nachází zdejší hlavní atrakce - vrak Lusong gun boat, který byl potopen americkým námořnictvem během druhé světové války. Japonci tehdy prý utekli do zdejší jeskyně a s sebou vzali zlaté pruty, které loď mimo jiné převážela. Skáčeme do vody a ihned vidíme vrak. K našemu překvapení je docela malý a téměř se dotýká hladiny. Skoro celý je porostlý korály a nad ním se rojí hejna komorníků. Příď lodi směřuje už do větší hloubky. Žraloci tu naštěstí nejsou. Následně krátce šnorchlujeme v korálové zahradě poblíž. Neporušenost korálů a jejich tvary jsou až neuvěřitelné. Většina korálových útesů na Filipínách je zpravidla dost zničená dynamitovým rybařením, to však očividně není případ Coronu a okolních ostrovů. Calamian islands prý zahrnují na 150 ostrovů a na jejich zevrubné prozkoumání je prý potřeba alespoň dva týdny.

Pokračujeme v naší plavbě a asi po půlhodině připlouváme k našemu dnešnímu hlavnímu cíli - na obzoru se rýsuje maličký ostrůvek Pass island, jehož zaoblená bílá pláž už zdálky svítí na slunci. Vypadá jako klasický maledivský ostrov s mnoha palmami a bujnou vegetací, je úplně jiný než okolní ostrovy a pevnina s vysokými hnědými kopci porostlými trávou. Kotvíme na jeho nádherné pláži a naše posádka chystá oběd. Stoupáme na vyhlídku na kopci uprostřed ostrova a fotíme okolní akvamarínové moře a ostatní ostrovy na obzoru. Ostrov má dokonce záchody, studnu a malé chatičky kubo na pláži, kde se dá za poplatek v tomto malém kousku ráje přespat. Lenošíme na pláži a opalujeme se, korálový útes je tu také úchvatný. Konečně po pár dnech vydatného skákání po ostrovech máme první delší zastávku na ležení na pláži, téměř tři hodiny. Ryba mahi mahi, kterou nám Joan přichystala na oběd spolu s olihní a krevetami na grilu, je opravdu výborná. Po třetí hodině odpolední vyplouváme zpět do městečka, kde si na další den domlouváme výlet na safari na vzdáleném poloostrově Calauit. Z města je to vanem tři hodiny cesty, budeme muset proto vstávat ve čtyři ráno. Doufejme, že zítřejší dlouhý výlet bude stát za to, už se těšíme.

Rezervace Calauit

Dnes vstáváme v půl čtvrté ráno a chystáme se na výlet na safari. Hlídač resortu nám ochotně vaří kafe a něco rychlého k snědku a ve čtyři už nás před resortem vyzvedává luxusní toyota kanceláře Coron galeri a vyjíždíme džuglí krajinou zalitou měsíčním svitem. V rezervaci bysme měli být kolem sedmé až osmé ráno - to je doba, kdy se zde krmí zvířata. V městečku se k nám přidávají ještě Filipínci Gerg a mladičký James. Cestou se stavujeme v místní restauraci, kde máme zdarma další snídani v ceně výletu. Rýže a pečivo není špatné, místní specialita v podobě sušené ryby však vypadá, jako by ji přejelo auto a pak ležela ještě tak týden na slunci. Alespoň ji ochutnáváme. Není vůbec špatná, chutná jako slané chipsy.

Gerg má po ránu povídavou, téměř celou cestu s námi rozmlouvá o cestování. Opět někdo, kdo má neuvěřitelný přehled o Evropě. V jeho případě se ovšem není čemu divit, je to doslova pravý cestovatel. Deset let cestoval a žil v latinské Americe, procestoval většinu evropských států, jižní Afriku, Ameriku, Dubaj a byl dokonce i v Praze. Patří asi k oněm movitějším Filipíncům. Stejně tak James má drahé hodinky, iphone a ipad.

Po třech hodinách jízdy po hrbolatých cestách přijíždíme k poloostrovu Calauit - není to tedy ostrov, jak jsme si původně mysleli. Dá se sem jet i stejně dlouhou cestou po moři, která trvá také tři hodiny, může se však zvednout vítr a pak je cesta zpět na lodi mnohem delší a nepohodlná. Po moři bysme však viděli ostrov Mahajon přezdívaný Black island. Black island je panenský ostrov s vysokými skalami z černého vápence. Tento je již hodně vzdálený z městského mola. Má ale krásné bílé pláže a natáčela se na něm slovinská soutěž Survivor. Je zde dokonce i malá jeskyně. Poblíž Černého ostrova se nacházejí další dva maličké ostrůvky South kay a North kay s krásnými korálovými útesy, kam se občas připlouvají pást mořské krávy.

Do rezervace se musíme přeplavit na malé loďce, po pár desítkách metrů na moři už vidíme vstup. Vítá nás polobezzubý průvodce. Rezervace byla založena v roce 1976. Tehdy se Afrika nabídla, že poskytne Filipínám nějaké africké druhy zvířat, aby se rozšířily i na ostatní kontinenty a přispělo to tak k jejich záchraně. Zvířatům se zde začalo dařit a začaly se rozmnožovat. Mají tu žirafy, zebry, palawanské jeleny, želvy, opice, krokodýly, hady, dikobraze, cibetky, orly a spoustu dalších zvířat. Stylovým americkým jeapem ze sedmdesátých let brázdíme savanu rezervace, která vypadá opravdu africky. Lepší místo pro takovou rezervaci snad nemohli najít nikde jinde na Filipínách.

Nastala osmá hodina a je čas krmení. Od průvodce dostáváme otep lesklého zeleného listí a z dálky už se ženou žirafy. O listí se doslova perou. Žirafa se jménem Terence je obzvláště zvědavá. Bez problémů se nechává krmit a hladit. Jen je prý potřeba dávat pozor, aby tato velká zvířata přes laťky nízkého plotku člověka pořádně nenakopla. Následuje focení zeber a poté přichází na řadu želvy, opice a palawanští krokodýli. Tihle jsou malí, dospělí krokodýli zde však mohou dorůstat nauvěřitelných rozměrů. Největší krokodýl na světě z volné přírody byl nalezen právě tady na Palawanu. Měl prý neuvěřitelných osm metrů. Pouze zde na Palawanu ještě žijí krokodýli volně, jsou však velmi vzácní. Občas se tu prý dá narazit i na mořského krokodýla. Ti jsou sice také velmi vzácní, ale také velmi nebezpeční. V Indii se jich lidé obávají dokonce ještě více než žraloků. V malém výběhu pod stromy zde chovají také obří krajty. Ty zde na ostrovech žijí též volně v přírodě. Mohou napadnout i lidi. Člověk si jich často vůbec nevšimne, protože zpravidla visí shora ze stromů a odtud zaútočí. Na zpacifikování takového vzrostlého hada je prý potřeba sedmi lidí - tři ho drží za krk, dva ve střední části a další dva ještě za ocas. Musí ho neustále natahovat a nedovolit mu dělat kolem nich smyčky.

Opouštíme rezervaci a vracíme se zpět. Cestou si ještě prohlížíme menší vodopády i španělský kostel a zastavujeme v malé vesničce prohlédnout si velké mangrovníkové porosty. Po dřevěných konstrukcích procházíme nad vodou mezi nádhernými mangrovníky. Vesnice prý měla v minulosti problém s krokodýlem. Začali se zde ztrácet lidi a kuřata. Teprve později v místní mělké řece objevili velkého aligátora.

Vracíme se do městečka a s našimi novými filipínskými přáteli si dáváme večeři - jakousi netradiční ostrou polévku, rybu na grilu a cerveza negra - černou variantu místního populárního piva San Miguel, které je chuťově srovnatelné s tím naším. Gerg má zrovna narozeniny a tak všechno platí. Nebráníme se. James si jako zákusek dává neskutečně odpornou věc, známou filipínskou delikatesu zvanou balot - kachní vejce s kuřetem uvnitř těsně před vylíhnutím. Vejce se oloupe a všechno v něm se pokouše a beze zbytku zkonzumuje. Prý je to vynikající afrodiziakum, zkoušet to ale rozhodně nehodláme.

Sangat island

V sobotu míříme k ostrovu Sangat a jeho vrakům. Tentokrát s námi jede i jeden Ital z našeho resortu. Opět si dáváme soukromý výlet s Rayem, nakupujeme ryby a ovoce a vyplouváme. Na Sangat je to asi hodina plavby. Hlavní bílá pláž ostrova není přístupná veřejnosti, ale jsou zde i některé další pláže - bohužel, pláž na které se zde obvykle zastavuje a rovněž horké prameny na ostrově jsou z nám neznámých důvodů mimo provoz. Dali jsme si proto opět malou zastá́vku na prvním vraku Lusong a krátké šnorchlování v korálové zahradě poblíž vraku. Vstupné padesát pesos vybírají malé děti na loďce.

Po šnorchlování a focení klaunů v sasankách se plavíme dál podél vysokých skal a pláží ostrova a míříme k dalšímu vraku, který je dostupný šnorchlařům. Sangat shipwreck leží již ve větší hloubce tři až osmnáct metrů. Je zde horší viditelnost a samotný vrak není nikterak zajímavý. Zato náš italský spolucestující se prý včera potápěl u japonského vraku, dlouhého přes sto metrů. Zde se potápěči jeden za druhým spouštějí do velké hloubky po provaze do útrob vraku. Byl to jeho vůbec první ponor, ani ještě neměl na potápění papíry. Viděl dokonce i potopenou ponorku. Jako premiéra to prý nebylo vůbec špatné. Kolem ostrova Sangat leží ve větší hloubce hned několik vraků.

Připlouváme k další bílé pláži ostrova, kde trávíme zbytek dne. Na pláži stojí mezi kokosovými palmami osamocená chatička kubo na kůlech s terasou s výhledem na oceán a siluety ostrova Coron na obzoru. Chatka slouží jako jednoduchý resort k pronajímání především romanticky založeným párům. Ubytování je to základní, zato stylové. K životu tady toho není mnoho potřeba. Z exteriérů plně postačuje ohniště a dvě houpací síťe napnuté mezi palmami. Celá pláž i s chatkou vypadá jako vystřižená z filmu Modrá laguna. Celé odpoledne jsme zde úplně sami, trosečníci z chatky totiž odjeli na kajaku ke kolem projíždějící loďce a nechali se zavést na výlet do města. Zřejmě jim zde v jejich malém ráji po pár dnech válení došly zásoby potravin a rumu. Vše je potřeba doplnit a pak zase hned pryč od civilizace. Tomu se říká dovolená.

Pláže ostrova Coron

Neděle bude dalším plážovým dnem. S naším Italem vyplouváme nejprve si zopakovat úžasné Barracuda lake a pak se necháme zavést na nejkrásnější pláže ostrova Coron. Třešničkou na dortu dnešního výletu pak bude poslední z vraků dostupný šnorchlařům - Skeleton wreck. Ten jsme zatím ještě neviděli.

Po krátké plavbě nás podruhé vítá Barracuda lake. Tentokrát jsme tu skoro sami, jen nějací Američani tady mají otevřená piva a natáčí se při potápění na gopro. Po chvilce se tu objevují další potápěči a po jednom sestupují do obrovské hloubky na dno jezera. Název jezera není jen tak vymyšlený, barakudy tu prý skutečně jsou. Téměř sladká voda jim zřejmě nevadí.

Nyní nás čekají už jen samé pláže ostrova Coron. Na dnešek máme naplánované dokonce ty nejkrásnější. Plavíme se modrozelenou mělkou lagunou plnou korálů za skalnatý mys z rozeklaného vápence, za kterým se ukrývá maličká Smith beach. Černé útesy, mezi kterými je tato plážička sevřená, vypadají skoro jako na Seychelách. Chvilku se tu koupeme a pak přejíždíme za roh. Tam nám vyráží dech pohled na nádhernou dvojitou úchvatnou Banol beach. Nad bílým pískem se sklání mohutné, bílými květy obsypané stromy calachuchi, jejichž stíny s nádherně rozvěvenou kresbou jejich korun se odráží na bílém písku v kontrastu s tyrkysovou korálovou lagunou obklopující pláž. Zde si dáváme oběd a šnorchujeme. Hned kousek od pláže jsem se potkal tváří tvář s velkou barakudou.

Po obědě odplouváme do jižních zátok ostrova, kde je za malým ostrůvkem s další pláží potopený Skeleton wreck. Tento vrak je nejkrásnější, jaký jsme tu na Filipínách při šnorchlování viděli. Příď vraku leží poblíž malého ostrůvku na modré písčité mělčině v hloubce asi šesti metrů, odtud trup pokračuje šikmo do hloubky. Všude kolem vraku i na hladině je neskutečné množství ryb, doslova pastva pro oči. Nafotili jsme tu zřejmě nejkrásnější podvodní snímky vůbec.

Kousek za vrakem se nechází další pláž - Atwayan beach s banánovníky a palmami, pod kterými trávíme zbytek odpoledne. Seznamujeme se zde se starším párem - Angličanem a Francouzkou. Každý rok spolu tráví tři měsíce v kuse na cestách. Letos si vybrali k cestování Filipíny. Na Coron přijeli lodí přímo z nádherného, typicky filipínského El nida ležícím na pevninské části Palawanu. Asii už mají prozkoumanou téměř celou - včetně Indonésie, Thajska, Bali a Komoda. Když se jich ptáme na srovnání, tvrdí, že Filipíny jsou zřejmě nejlepší - jsou nádherné a hlavně neskrývají žádná nebezpečí ani politické nepokoje jako ostatní asijské ostrovní destinace. Taky tu nikdo turisty neobtěžuje ani nic nevnucuje ke koupi jako třeba v Karibiku nebo v Africe. Filipíny jsou zkrátka úžasné. Zítra nás čeká poslední výletní den na ostrovech.

Malcapuya podruhé

Pondělí je naším předposledním dnem na Calamiánech. Pepa už nás opustil včera a zřejmě dorazil zdárně na pevninu, neboť máme na facebooku hned několik žádostí o přátelství z Manily. Jako rozlučku s Coronem si dáváme opět nekrásnější jižní ostrůvky Malcapuya, Bulog dos a Banana islands. Tentokrát volíme výlet s jinou místní agenturou asi za 1200 pesos. Cestovka má malinkatou kancelář, ale výlety vypravuje masivně. Dnes vypravují na Malcapuyu hned tři lodě a několik dalších i na jiná místa.

Tricykly nás svážejí na molo, kde se naloďujeme. Nejprve nás posazují na velkou loď se záclonami, ta je však dost přeplněná, tak nás posléze umisťují na jinou menší. Jede s námi partička Číňanů, Taiwanců, kanadsko - filipínský pár a nějací Španělé. A samozřejmě náš Ital. Taiwanci vypadají, jakoby spadli z višně - mají na sobě slaměné klobouky, neustále nosí záchranné vesty (i na pláži) a zmateně natáčí každý kámen na molu. Jede s námi též profesionální hráč počítačových her a pohodář, který vypadá úplně jako Steve Jobs. S proklatě nízko rozepnutou košilí, v riflích a v semišových botách působí ve vedru na lodi ve vlnách poněkud nezvykle. Zřejmě je však na tropické klima zvyklý. Ani vlny mu nedělají problém - sem tam ho nějaká vlna pořádně pleskne v košili přes záda, on si z toho však nic nedělá a požitkářsky si balí jedno cigáro za druhým. Během dvouhodinové cesty na Malcapuyu jich zvládl vykouřit snad padesát.

Když míjíme Coron, loď náhle zastavuje a na volném moři, kde nakupujeme z rybářské bárky proplouvající kolem velkého tuňáka. Kapitán náhle ve vlnách padá do moře, posléze se však zd́árně vynořuje a my můžeme pokračovat v plavbě. Nejprve zastavujeme na ostrůvku Malaroyroy, který už známe a z vyvýšené vyhlídky tu fotíme sousední Bulog island s jeho bílým písečným výběžkem. Pohled je to přenádherný. Poté pokračujeme na Banana island, kde se bude tradičně konat oběd. Během šnorchlování na písečném mysu ostrova potkávám velkou mořskou želvu karetu. Je však už poměrně hluboko a do strašidelné modré hlubiny mezi ostrovy ji nehodlám následovat. Je tu docela proud a pořád mám pořádný respekt ze žraloků.

Malcapuya island nás opět nezklamal, tady bychom mohli zůstat klidně celý další týden. Sluníme se na bílé pláži pod palmami a v moři se marně snažíme najít nějakého menšího žraloka, který by zapózoval při focení. Čas však kvapí a kolem třetí hodiny odpolední se už musíme vracet zpět. Čeká nás koneckonců téměř dvouhodinová plavba ve vlnách zpět.

Ráno se loučíme s personálem a Italem a frčíme na letiště. Cestou se ještě kocháme nádhernou africkou krajinou Busuangy se zelenými loukami s krásnými tropickými stromy a holými hnědými kopci, které vypadají, jako by byly z čokolády. Cesta na letiště trvá půl hodiny. Ještě zbývá projít odbavovacími kontrolami, kde se letištní personál důkladně přesvědčí, zda nepřevážíme žádné mušle ani jiné přírodniny. Několikrát nás prošacují a prohledají příruční zavazadla a pak si nás ještě důkladně zváží. Kufr, nás i příruční zavazadlo, pěkně jedno po druhém. Odletová taxa je 75 pesos. Letištní hala je příjemná, je odtud krásný výhled na okolní krajinu a dokonce zde mají i wifi. Mezi sedačkami se tu volně prochází mňoukající kočka. Za deset minut máme odlet a stále se ještě nic neděje. Nikdo tady nikam nespěchá.

Když zhodnotím zpětně celý tento náš výlet na Filipíny, musím uznat, že se opravdu vydařil. Počasí bylo skutečně nádherné. Celých deset dní bylo skoro pořád úplně jasno, ani jednou nepršelo. Na Palawanu ale v tuto dobu málokdy prší. Klimatizaci ani stropní větřák jsme nakonec vůbec nepotřebovali, protože v noci bylo příjemně chladno - nějakých 23 stupňů. Resort byl velice příjemný, personál fantastický a milý hlídač resortu byl příjemným bonusem. Člověk se tak nemusí bát nechat cokoliv volně položené na terase a v klidu tu nechat třeba sušit ručník nebo plavky. Kuchaři taktéž není co vytknout, snad jen to, že některé porce byly snad pro tři lidi. Výlety byly všechny doslova skvělé. Coron nás příjemně překvapil, jižní ostrůvky nadchly, safari bylo úžasné a rovněž šnorchlování u vraků zanechalo pěkné vzpomínky. Co mě též překvapilo, byla krása zdejších korálových útesů - v El nidu rozhodně tak úžasné šnorchlování, snad s výjimkou ostrova Pangalusian, není. Rovněž nepřítomnost dynamitového rybaření pozdvihuje zdejší podmořský svět na vyšší level.

Tento rok jsme na Filipínách navštívili celkem devět ostrovů - pevninské Mindoro a nově do sbírky přibyly ostrovy Busuanga, Coron, Malaroyroy, Banana, Malcapuya, Sangat, Pass a ještě jeden - pro název se musím podívat na Google maps. Žraloky ani dugongy jsme side neviděli, ale vynahradila to kareta a barakudy. Skákali jsme po ostrůvcích, opalovali se na nejkrásnějších filipínských plážích, zažili místní noční život, šnorchlovali na panenských korálových útesech, potápěli se do modrých hlubin sladkovodních jezer na Coronu a k místním vrakům, projížděli se americkým jeapem savanou na safari, krmili žirafy a koupali se v jediných horkých pramenech na Filipínách. Viděli jsme noční Dubaj, pozorovali východ slunce na nejvyšším mrakodrapu světa a plavali se žralokem a rejnoky v obřím akváriu v Manile. Zážitků je tedy víc než dost. Ještě nás čeká nakupování v odpolední Manile a poté znovu noční centrum Dubaje. Tam máme na přestup nějakých devět hodin, tak je snad ještě maximálně využijeme. Pak už nám nezbývá nic jiného, než se vrátit do zasněžené a zamrzlé české krajiny domů.

Cesta zpět

Let z Busuangy do Manily se nám trochu opozdil a nad Manilou jsme navíc kvůli imtenzivnímu leteckému provozu museli dlouho kroužit, takže jsme už nestihli plánovanou návštěvu megaobchoďáku Mall of Asia. Ani nám to ale nevadí, voděli jsme tu toho už více než dost. Alespoň jsme se ještě nechali vysadit v SM mall poblíž letiště, kde nakupujeme nějaká sušená manga jako suvenýry za třetinovou cenu než na letišti.

V Manile se vyplatí vystát si před letištěm dlouhou frontu na žluté taxíky s tachometrem, než se nechat odchytit přímo před letištní halou řidiči těch bílých. Výsledná cena tak může být až o nulu menší. Moje příruční zavazadlo je nyní doslova narvané sušeným mangem a začíná mít pomalu větší váhu než hlavní odbavené zavazadlo. A to ještě určitě budou nějaké suvenýry v Dubaji.

Osmiapůlhodinový výlet z Manily do Dubaje uběhl doslova jako voda. Většinu jsme ho kupodivu zdárně prospali u okýnka. Nyní je v Dubaji půlnoc a my máme celou noc na procestování zbytku města. Zastávek to nebude mnoho, většinu jsme toho koneckonců již viděli. Necháváme se za deset dolarů zavézt na creek do starého města poblíž zlatého trhu, odkud se plavíme za směšný jeden dirham na druhou stranu creeku k tržnici. Obojí je však v noci zavřené. Fotíme tedy nějaké měšity, staré dubajské domy, hrad a dřevěnou plachetnici a poté se přesouváme opět ke Khalifě. Pohled na ni nás nikdy nepřestane nudit, je doslova úchvatný. Dubai mall je otevřený pouze do dvou v noci. To nám ale nevadí - dnes v noci budeme obdivovat spíše dubajské exteriéry. Procházíme kolem Khalify podél mallu směrem k fontánám a místním luxusním rezidencím u umělých bazénů a průplavů, odkud je pěkný pohled na noční skyline okolních mrakodrapů. Mnoho z nich je ještě nedostavěných. Je to až s podivem, že před několika lety zde místo tohoto arabského Manhattanu nebylo nic než poušť. Pokrok zde ale nikdo nezastaví. Země postavená na profitu z ropy, kde i policie má služební vozy lamborghini, se žene kupředu neuvěřitelným tecunologickým tempem. Je to úplný kontrast s dalekými Filipínami, které jsme zanechali daleko za sebou.

Po únavném putování noční Dubají a nákupech na letišti nás konečně čeká náš šestý, poslední let z Dubaje do Prahy. Ten už trvá jen nějakých směšných šest hodin. Náš výlet na Filipíny je téměř u konce. Deset dní pobytu na ostrovech na jednom místě však bylo víc než dost, noční transit v Dubaji pak byl v obou směrech vždy příjemným zpestřením navíc.

Závěr

Jsem zvědavý, jestli se na Coron ještě někdy vrátíme. Bylo by jistě zajímavé vidět, jak se toto kouzelné místo změnilo třeba za takových deset let. Stejná změna (doufejme, že ne k horšímu) mě zajímá i u mého oblíbeného El nida a Siargaa, kam se určitě ještě nejednou vrátím. Nejlepší a nejznámější Filipínské ostrovní destinace, známé z průvodců a internetu, jsou pro mě prozatím témeř vyčerpány, příště snad objevím ještě nějaká další místa vhodné pro skákání po ostrovech. Jistě jich je ale určitě celá řada, stovky a tisíce ostrovů. A to ještě pořád zbývají všechny ty sopky, jezera, hory, historická města, rýžové terasy a treky. A neměli bychom zapomenout i na slavný ostrov Boracay, který je stále na seznamu budoucích návštěvních míst na Filipínách. Letos ale nezbývá než se opět rozloučit známým Filipínským pozdravem - Babai Filipíny! Bylo nám tam opět skvěle.

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
2
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Monika
23.05.2015 18:17 176.101.176.***
Re:  

Ahoj, chcem sa spytat ake su ceny za jedlo a priemerne za ubytovanie a ak by ste mi zo vsetkych miest na Filipinach vedeli odporucit miesta, kde nechodia moc turisti :) Vdaka

  • Anonym (1)
Martin
19.02.2015 00:17 109.80.236.***
 

Videjko z ostrůvků je na světě. Doporučuju stáhnout pro lepší kvalitu. http://1drv.ms/1AHhMNJ

  • Anonym (1)
Zpět na všechny diskuze